Ohromila životním výsledkem, přesto česká biatlonistka trvá na svém: Po sezoně končím

Anterselva (od našeho zpravodaje) – Po závodě dorazila dojatá se slzami v očích mezi novináře. „Vypadám hrozně, co?“ ptala se s úsměvem. Kdepak, takhle vypadá nefalšované sportovní štěstí biatlonistky, která se většinu kariéry pohybovala mimo A-tým.

Zatímco popisovala své dojmy ze závodu, v němž minula jen jednou, přicházely k ní kolegyně, které startovaly s vyššími startovními čísly. A bylo vidět, jak upřímně své kamarádce úspěch přejí. Lucie Charvátová ji nadšeně objala. „Terko, kde se to v tobě vzalo?“ smála se.

„Moc jí to přeju. Po tom všem, co si prožila, jaká byla její letošní příprava, si to maximálně zasloužila. Ona je srdcem biatlonistka,“ cenila si, v cíli jednatřicátá, Charvátová. „Hlavně jsme se dneska na pokoji krásně vyspaly do třičtvrtě na devět, i v úterý po závodě kluků jsme si daly poctivou dvouhodinovku spánku, tak jsme pro úspěch udělaly maximum,“ smála se.

„Já to Terce taky moc přeju, zaslouží si to,“ přikyvovala Tereza Voborníková, která měla o jedenáct sekund horší čas a dojela o čtyři příčky za Vinklárkovou.

Biatlonová cesta středeční české senzace je unikátní. Pochází z Brna, kde se v místním klubu Střelka seznámila s biatlonem, nyní v něm zastává roli závodící předsedkyně. „Dělali si ze mě ve skupinovém chatu srandu, že hodinu před závodem jsem tu ještě na dálku řešila administrativní záležitosti kolem klubu,“ usmívala se v Anterselvě.

Kvalitní výsledky zajížděla už jako juniorka, na mistrovství světa ve švýcarském Lenzerheide před šesti lety skončila pátá a šestá, ve 22 letech poprvé nakoukla do Světového poháru.

Ale nikdy se v něm pevně neusadila. Dva závody mezi elitou, pak tři v nižším IBU Cupu a pořád dokola. Ani před letošní sezonou nebyla vybrána do elitního výběru, připravovala se s akademickým týmem pod vedením bývalého světového medailisty Zdeňka Vítka.

Z povedené přípravy se pozvolna odrazila k životní sezoně. Po Novém roce se při absenci Markéty Davidové posunula do Světového poháru, při stíhačce v Ruhpoldingu byla na 33. místě nejlepší z Češek a velmi zdatně si vedla ve štafetě. Vysněná olympijská nominace byla její.

„Pro mě to znamená strašně moc. Sportovci, kteří získávají medaile na olympijských hrách, jsou pro mě největší hvězdy na světě, ať už naši nebo ostatní,“ vyznala se.

Nominací ale její příběh nekončí. Jistotu premiérového startu pod pěti kruhy jí opět dala absence Davidové a Vinklárková se za šanci odvděčila skvěle. I v posledním kole v náročných podmínkách vysoké nadmořské výšky frčela po trati. „Bouchly ve mně saze, byla to fakt jízda,“ smála.

Na elitní desítku a Němku Franzisku Preussovou chybělo pouhých sedm desetin. A to na úřadující vítězku velkého křišťálového glóbu v posledním kole najela skoro osmnáct sekund! „Trochu mě to mrzí, že desítka nevyšla, pořád to ode mě nebyl stoprocentní výkon, byla tam jedna chyba,“ probudila v sobě maximalistku.

Při čisté střelbě by byla dokonce pátá, ale na „kdyby“ se v biatlonu nehraje. A Vinklárková si tím radost rozhodně kazit nenechala. „Jestli se cítím jak Alenka v říši divů? Jo. Úplná pohádka a fantazie, nevěřím tomu,“ hlásila. Však za celou kariéru ve Světovém poháru posbírala jen dvacet bodů.

Ale už ráno před závodem cítila svrbění, že dnes přijde její den. „Nechtěla jsem si to připouštět, ale nikdy jsem na závod nebyla připravená jako dnes. Udržela jsem nervy, snažila se jet technicky, frekvenčně, všechno se povedlo, včetně skvělých lyží,“ libovala si.

Už si nebude číst spekulace, jestli si místo na olympiádě zaslouží, jestli místo ní neměl jet někdo z juniorek… „Periferně jsem to určitě vnímala. Ale snažila jsem se dělat svou práci, dokázala jsem, že tu své místo mám a žádné spekulace o tom být nemusí,“ oddechla si.

Rázem je ve hře o hromadný závod, hlasitě si řekla i o další starty bez ohledu na kolísavý zdravotní stav Davidové. „Doufám, že jsem trenérům rozhodování ulehčila,“ říká.

Rozhodování ale čeká i Vinklárkovou. Už před sezonou si usmyslela, že aktuální sezona bude její poslední, i proto, že ji během kariéry opakovaně brzdila imunologická onemocnění.

Ale teď? Loučit se v 27 letech po jedenáctém místě na olympiádě? Není to škoda? „Já si myslím, že to je ta nejlepší tečka,“ trvala si na svém. „Jen kvůli vám řeknu, že si to můžu ještě rozmyslet, ale vidím to úplně oficiálně,“ nechce na svých plánech nic měnit.

Před sobotním sprintem přijdou dva dny závodního volna, prostor na malou oslavu. „Něčím sladkým bych se odměnila. Tiramisu? To by bylo super, měla jsem ho už dvakrát. Spíš si dám s Luckou šampaňské, ona ráda slaví dobré výkony,“ smála se.

Charvátová výzvu přijala. „Měla jsem tu narozeniny, dostala jsem nějaké šampaňské, i konfety jsou připravené, jen jsme čekaly na úspěch a když přišel, tak to oslavíme,“ plánuje.

Nezkusí při oslavě svoji kamarádku přesvědčit k pokračování? „Možná jí to trochu nahlodá. Dokázala něco, po čem všem spadla brada, a ukázala, že je dobrá, což jí říkám pořád. Ale bojím se, že je rozhodnutá,“ tuší Charvátová.

A tak se Vinklárková v duchu své přezdívky Tinky Winky podle svého jména a postavičky z kdysi populární televizní série Teletubbies plánuje na konci zimy rozloučit. „To je heslo pro tuto sezonu. Tinky Winky dává pá, pá, lá, lá,“ smála se.