Článek
Tak dlouhé čekání na závod jste asi nezažila.
Těch čtrnáct dnů čekání bylo strašně nekonečných a psychicky náročných. Byla jsem v permanentní připravenosti a čekala, jestli budu závodit... Trochu to samozřejmě bolelo i psychicky, když tady člověk je a nemůže závodit. Nakonec se mi to podařilo, i když se svým výkonem nejsem úplně spokojená.
Věřila jste, že se dočkáte? Přednost dostávala juniorka Tereza Voborníková.
Já doufala, že by to mohlo dopadnout, ale také jsem chápala rozhodnutí trenérů, a ač to bolelo, tak kdybych byla trenér, udělám to úplně stejně.
Jste ráda, že jste se s olympiádami rozloučila na trati?
Další čtyři roky určitě nedám a je milé, že jsem tu aspoň jednou mohla závodit, když už jsem sem jela takovou dálavu. Být tu tři týdny a nezávodit, to bych radši jela domů.
Na hrách je i váš přítel, italský biatlonista Thomas Bormolini. Potkávali jste se?
To bylo takové optimistické okénko, že ho tu mám. Prvních deset dnů po cestách jsme spolu mluvili jenom přes plexisklo a i teď, když už jsme protestovaní, pořád držíme distanc.
Věříte, že se konečně dočkáte i štafetového bronzu ze Soči po diskvalifikaci Rusek?
Já už to nesleduju. To je jak to čekání na závod: jo, ne. Až přijde poštou, dám ho na poličku a jednou budu ukazovat vnoučatům, jak tady babička získala medaili, ale fotku ze stupňů nemá.
Jste v kontaktu s tehdejšími parťačkami, s nimiž jste vyhrávaly závody.
S Jíťou Landovou na týdenní bázi, s Gabčou Soukalovou na měsíční. A Verču Vítkovou občas potkávám na střelnici v Jablonci. Byla to krásná éra. My s Jíťou byly takové průměrné závodnice, které se dokázaly trefit. Pak jsme tam měly ty dvě srnky, které dokázaly běžet i střílet. A když se to vše sešlo, bylo to boží.
