Viděla triumf Ledecké a řekla: To je poslední olympiáda beze mě. Teď závodí spolu

Peking (od našeho zpravodaje) – Do nominace pro Peking se dostala až na poslední chvíli, ale při své olympijské premiéře předvedla dvě vyrovnané jízdy a za sebou nechala na 23. místě sedm soupeřek.

Jakým zážitkem pro vás byla olympijská premiéra?

Byla jsem hodně stažená strachem, abych nespadlá. Je to olympiáda, jeden závod za čtyři roky, v tom je to těžší než při svěťáku. Tam spadnete a jedete za týden znovu. Chtěla jsem dojet do cíle a nespadnout, ale zároveň jet rychle. To bylo hodně těžké na hlavu, tak jsem ráda, že jsem v cíli, ale zároveň mě mrzí, že jsem nejela trochu rychleji.

Jaký je svah ve Snow parku Genting?

Dobrý. Oni vlastně z nuly postavili, co potřebovali. Za čtyři roky na olympiádě v Itálii také najdou určitě skvělý kopec, ale budou vybírat z toho, co už je. Tady to postavili, jak chtěli. Ideální sklon, není prudký, ani mírný, má hranu, rovinku... Přitom šance na chyby tam je, není úplně lehký, ale myslím, že se jim povedl ideálně.

Jaká byla vaše cesta od začátků před deseti lety až na olympiádu?

Odmala jsem tíhla k tomu, že chci jezdit na prkně. S rodiči jsme jezdili rekreačně na lyžích, na kole, dělali jsme spoustu sportů. Ale říkali, že nechtějí, abych něco dělala vrcholově. Ale když jsem každý den lezla za barákem s prknem na kopec, kývli, že mě tedy budou vozit na tréninky. A pak se to nějak rozjelo, začala jsem trénovat víc a víc, teď trénuju 365 dnů v roce a jsem spokojená.

Hned jste si vybrala alpský snowboarding?

V Liberci jsem začala trénovat s Evženem Marešem, v těch osmi devíti letech nás vedl ke všem disciplínám. Zkoušeli jsme kros i slopestyle, chtěl, abychom si vybrali sami, a nás nadchl nejvíc ten alpský.

Jak velký stres byla nominace do Pekingu? Pozvánka přišla až dodatečně...

Já doufala, že vyjde. Před Vánoci jsem byla napsaná, že pojedu. Pak se mi jeden závod nepovedl a bylo téměř jisté, že zůstanu doma. Řekli, že když zajedu dva závody do dvacítky, tak pojedu. To jsem se zasmála, ale přijela jsem do Bad Gasteinu a byla devatenáctá (životní výsledek). Tak zase všichni začali čekat, že to vyjde, jenže na dalším závodě jsem spadla a vypadalo to, že nepojedu. Zbytek týmu odjel na Ukrajinu, já čekala doma, abych náhodou nebyla někde s někým v kontaktu. Ve středu jsem se začala smiřovat, že nejedu, a druhý den Kanada vyškrtla jednu holku, která byla napsaná navíc. Vzbudila jsem se a za deset minut mi přišla hromada zpráv, že jedu.

Vybavíte si, jak jste před čtyřmi lety sledovala triumf Ester Ledecké v Pchjongčchangu? Jestli jste si tehdy říkala, že příště už chcete být na olympiádě taky?

Moje rodina se tomu směje doteď. Já si to nepamatuju, ale prý jsem ve svých čtrnácti letech u televize prohlásila, že to je poslední olympiáda beze mě. A nakonec to vyšlo. (úsměv)

Je Ledecká velkou inspirací?

My spolu netrénujeme, tak ji moc často nevídám, ale když ji vidím, je to skvělá inspirace. Je úplně úžasná, nevím, jak to dělá, ale je plná talentu a hrozně velké píle. Je vidět, že strašně dře, není to zadarmo a ona je přesně úkaz, že to jde. Dřít každý den a být nejlepší.

Co vy a lyže?

(směje se) Když je nejhůř, na skialpech sjedu Ještěd.