Článek
Livigno (od našeho zpravodaje) - Na dlouhou a náročnou trať se tak postaví s čistou hlavou. „Se to nezblázní, když se to nepovede,“ usmála se rodačka z Vrchlabí, kterou v Itálii doprovází i manžel Marek a malý syn Kryštof.
Na olympiádu se vracíte po osmi letech, Peking jste kvůli zlomenině kotníků musela vynechat. Jak se cítíte?
Docela dobře. Probírala jsem to i s kamarády, se svým mužem a s Kubou Flejšarem, bývalým trenérem. Je super, že tady můžu být. Kuba mi říkal, že už jsem vyhrála. Jsem v jiné pozici. Vrátila jsem se po dítěti, aniž bych si to plánovala.
Může vám čistá hlava pomoct?
Doufám, že jo. V pátek asi budu nervózní, protože tam chci nechat maximum. Doufám, že to, co jsem do toho vložila, ukážu a prodám. Ale mám pocit, že ani sobě, ani okolí nepotřebuju nic dokazovat. Cítím takovou hrozně hezkou podporu od okolí. Stačí jim, že jsem taková, jaká jsem, a budou mě furt mít rádi i bez další medaile. Se to nezblázní, když se to nepovede. Tuhle olympiádu vnímám mnohem víc od lidí takové to, ať si to hlavně užiju a že je super, že tady vůbec jsem.
Eva Adamczyková při tréninku v Livignu.
To je asi velký rozdíl oproti předchozím letům, že?
Rozhodně. V Koreji i v Číně, kde jsem sice nakonec nebyla, jsem od okolí vnímala, že závod je prostě to hlavní. Teď se vrátím po tréninku na ubytování, je tam Kryštof a hrajeme si, starám se o něj a mám pocit, že ani nejsem na olympiádě. Dva jiné světy. Je to samozřejmě klišé, že se podíváte na dítě a víte, že jde hlavně o něj, ale ono to tak ve skutečnosti je.
Jak si syn užívá italské hory?
Je nadšený, má boby, takže ho neustále vozíme. V Čechách to sice šlo, ale tady má konečně pořádné boby, na kterých může jezdit. Užívá si to, samozřejmě nevnímá, co to je za akci, ale je rád, že je na horách a že má kolem sebe dost lidí. Nenudí se.
V neděli jste se potkala s americkou legendou Lindsey Jacobellisovou, která má malou dceru. Takže maminkovské tipy byly hlavním tématem?
Přesně tak, o snowboardingu jsme se vlastně vůbec nebavily. Řešily jsme, jak operativně s dětmi to tady děláme, protože ona tu komentuje, takže má taky dost práce. Žije s trenérem z Česka, s Honzíkem Klemsou, máme k sobě blízko. Marek ji konečně poznal, protože vždycky říkal, že když jsme spolu začali chodit, byla to ta Lindsey, kterou jsem musela porazit. Konečně ji viděl naživo.
Mezi tréninky máte v úterý a čtvrtek volno. Volný čas trávíte hlavně s rodinou?
Jo, jo. Dávám si i nějakou posilovnu a hlavně odpočinek. Klidně i odpoledního šlofíka, protože se mi v té vyšší nadmořské výšce hůř spí. Vím, že to bude náročné. Pokud se dostanu do velkého finále, čeká mě sedm jízd. Zatím zvládám jen tři v tréninku.
Jaká je v Livignu trať?
Fyzicky hodně náročná a dlouhá. Dostala jsem se pod minutu a 14 vteřin, přitom na Světovém poháru v Číně trvala třeba 35 sekund. Navíc je tu jenom jedna rychlá část, máme průměrnou rychlost kolem 57 km/h a není tu příliš skoků. Spíš dost boulí, na kterých je potřeba hodně pracovat.
Ale to je vaše silná stránka, ne?
Jo, snažím se o to. Ale musím makat a soustředit se po celou dobu, není to tak technická trať. Start jo, ale od první zatáčky do cíle tam není zas tolik technických věcí.
S časy v trénincích jste tedy spokojená?
Jsou celkem dobré, kluci navíc našli dobrou mázu, ale nesmím usnout na vavřínech a říct si, že jsem rychlá v tréninku. Závodní den je vždycky jiný. Vyzkoušela jsem si to v Soči, kdy jsem v obou trénincích padala a pak byl závod super. Jinde máte super tréninky a pak závod není dobrý. Je důležité udržovat se v konstantní připravenosti. Ale já můžu jen získat. Budu spokojená, když se budu moct postavit za to, co v pátek předvedu. Teď se ale cítím výborně a mám celkově dobrou náladu. (usmívá se)
