Článek
Do britské tréninkové skupiny se dostala poprvé loni. A jelikož se příprava osvědčila, chtěla do Anglie vyrazit také letošní zimu. „Je to jedno z nejlepších míst na světě, kde se dá připravovat. Ale dostat se tam je náročný proces. Musí to projít několika schváleními. Chtěla jsem tam jet kolem Vánoc a strávit tam takřka půl roku, ale nešlo to, nedostala jsem z jejich strany povolení,“ nastínila.
Na českou jedničku totiž nezbylo místo. „Přijali hodně mladých britských triatlonistů, přišla tam skupina osmi nadějných juniorů. Tým se zaplnil, zatímco já jsem brána jen jako host. Přede mnou ještě byli další dva Britové, kteří měli přednost,“ vysvětlovala. „Nemůžu si to brát osobně. Jsou placeni britskou federací, není to soukromá skupina, musejí se postarat primárně o svoje závodníky. To naprosto akceptuju,“ pokračovala.
O půlroční dril s elitními triatlonisty tak přišla. „Ale postupem času pár lidí odpadlo a mohla jsem přijet aspoň na měsíc,“ ocenila.
Trénink v britské skupině jí v kariéře dodal novou energii. „Je to jedno z nejlepších míst na světě, kde se dá připravovat. Byla jsem překvapená, všichni mě mezi sebe přijali. Necítila jsem žádnou nevraživost, protože nejsem Britka. Všichni jsou lidští, pozdraví, usmějí se a pobaví. Cítím se tam jako jedna z nich, žádný vetřelec,“ usmívala se.
Se zimní přípravou je nakonec celkem spokojená, ačkoliv narychlo musela řešit náhradní program. „Vymyslela jsem plán B a jela jsem na Kypr. Strávila jsem tam dva měsíce, než začala válka v Íránu, kdy mi nad hlavou létaly rakety. Vrátila jsem se trochu dřív,“ popisovala.
„Ale bylo tam dobré počasí i zázemí, odtrénovala jsem toho v rámci možností dost. Navíc to nebylo ani tak drahé. O dost levnější než na Kanárech nebo ve Španělsku,“ pochvalovala si.
Ostrou sezonu zahájila o víkendu 15. místem na mistrovství Evropy. „Není to průšvih, ale nejsem moc spokojená, doufala jsem v lepší výsledek,“ přiznala rodačka z Prahy.
Šampionátem odstartoval dvouletý kvalifikační cyklus na olympijské hry 2028 v Los Angeles. „V Americe jsem žila tři roky a je to pro mě druhý domov. Mám tam spoustu přátel, takže by to pro mě byla taková domácí olympiáda. Snad to klapne,“ doufá Zimovjanová.
Místenka do Paříže jí předloni těsně utekla, což nesla těžce. „Vím, jak hořký je neúspěch, horší už to být nemůže. Byla jsem z toho zoufalá. Ale teď už nejsem pod takovým stresem. V životě jsou důležitější věci. Naučila jsem se od toho oprostit a vážit si sebe ne za výsledky, ale za to, jaká jsem. Přeci jen už mi bylo třicet a priority se mi trochu změnily. Přijde mi, že si víc můžu dělat, co chci,“ usmívala se.
Když ale předseda České triatlonové asociace Antonín Bauer na tiskové konferenci vyhlásil útok na olympijskou medaili, Zimovjanová odhodlaně přikývla. „Samozřejmě chci být pořád co nejlepší. Popravdě jsem nečekala, že pan předseda v nás má takovou důvěru. Nechci vymýšlet vzdušné zámky, ale samozřejmě každý chce na olympiádě uspět. Věřím ve svou mentální i fyzickou sílu. Dám tomu všechno,“ přislíbila.
