Ježek se dostal mezi elitu. V důchodu!

Na okamžik byl v šoku, když se dozvěděl, že dostal do společnosti hvězd jako Phelps, Bolt či Federer. Přesně tak vypadalo pořadí tří nejlepších. Na třiasedmdesáté pozici se objevil pětačtyřicetiletý rodák z Prahy, který má od jedenácti let po autonehodě amputovanou nohu.

Z paralympiád má kromě šesti zlatých ještě dalších pět medailí. Šestkrát byl mistrem světa, opakovaně ovládl kontinentální šampionát. Sbíral úspěchy na silnici i na dráze. Od roku 2017 je pro něj cyklistika jen zábavou. „Sport ale beru pořád jako součást života, protože vím, že je důležitý pro tělo. Buď jdu hodinu běhat, nebo hodinu a půl na kolo. Snažím se alespoň krátce sportovat každý den. Kolo je pro mě teď spíš regenerace," říká Ježek.

Že by si stěžoval na nečinnost, když už nevěnuje veškerou energii jen tvrdému tréninku? Ani nápad. „Pro mě se vlastně nic nezměnilo," vypravuje rozesmátý u kávy, že je pořád v jednom kole. „Neživilo mě závodění, spíš marketing. I teď je mojí náplní spolupráce se společnostmi, které mě podporovaly během aktivní kariéry. Čas, který jsem věnoval přípravě, věnuju teď firmám, kterým vděčím za svoje sportovní úspěchy," prozrazuje Ježek.

„Mám přednášky, v rámci týmu We Love Cycling se účastním různých charitativních projektů. Je toho vážně dost," popisuje aktuální náplň života Ježek, jemuž navíc mnohem více času zabírá dojíždění. Život kousek od centra hlavního města totiž vyměnil za venkov.

„Od dětství jsem žil v Dejvicích, vlastně uprostřed města. Vždycky mi v Praze chyběl kontakt s přírodou. S manželkou Soňou jsme měli útočiště ve starém činžáku, bez balkonu a já vždycky snil o tom, že si po cyklistické vyjížďce sednu na sluníčko s kávou a budu koukat do přírody," vysvětluje zásadní životní krok. „Teď to přesně tak mám. Když sednu na kolo, jsem okamžitě v křivoklátských lesích. Starám se o domek a užívám si úplně nový život," dodává Ježek.

V nohách měl zrovna přes sto dvacet kilometrů v rámci charitativní vyjížďky projektu Na kole dětem, když se dozvěděl o svém umístění ve vybrané společnosti. „Byla to směs ohromení a jistých pochybností, jestli nejde o nějaký fórek," přiznává. Když se přesvědčil, že o vtip nejde, byl dojatý. „Myslím, že se mi podařilo změnit obecný pohled na handicapované sportovce. Lidi náš sport teď berou jako plnohodnotný. Paralympici jsou vnímáni jako skuteční sportovci. Nechci si fandit, ale myslím, že se to díky mně změnilo. Však mi taky mnoho bývalých soupeřů psalo, že moje pozice v žebříčku je odměnou i pro ně," vypravuje.

„Byli jsme vnímáni jako zvláštní odnož sportu. Ale teď už to tak není. Otevřel jsem následovníkům dveře," přemítá Ježek. „Nadšení lidí, kteří mě podporovali, a fanoušků bylo největší odměnou. Kdybych sbíral úspěchy bez zájmu veřejnosti, žádné finanční bonusy by to nemohly vykompenzovat. Těšilo mě, že jsem mohl dělat radost lidem," tvrdí Ježek.

I v jeho případě dost možná platí, že v zahraničí byly jeho úspěchy vnímány mnohem intenzivněji než v rodné zemi. „Jsem si jistý, že v tomhle žebříčku by si zasloužila být spousta dalších českých sportovců. Asi jde o odraz toho, jak vnímali moje úspěchy venku," krčí rameny.

Za zády nechal věhlasné cyklisty. Boonena, který byl mistrem světa a vyhrál klasiky Kolem Flander či Paříž–Roubaix. Nebo Cavendishe, jenž rovněž vozil duhový dres pro nejlepšího silničního závodníka planety a na kontě má třicet etapových triumfů z Tour de France. „Myslím, že u takových žebříčků není na místě řešit, kdo byl před nebo za mým jménem. Umístění beru jako odměnu pro mě i celý paralympijský sport," uzavírá Ježek.

Myslím, že se mi podařilo změnit obecný pohled na handicapované sportovce. Lidi náš sport teď berou jako plnohodnotný Jiří Ježek, český cyklista