Váňová považuje loňského vítěze Velké pardubické za své dítě. Theovi zpívám často Káju Gotta, říká

Přišel k nám jako totálně nejezditelné zvíře. Věděli jsme, že má dobrý původ, ale něco nebylo v pořádku. Musel zažít něco negativního. Zkusili jsme ho krátce po jeho příjezdu do rovinového dostihu v Meranu a stal se průšvih. Než na něj nasedl žokej, Theophilos vyskočil z paddocku mezi lidi.

Určitě ne. K nám přišly za ty roky spousty nepoužitelných koní. Víme, jak pracujeme, co s nimi máme dělat. Koně jsou u nás od rána do večera venku. I blázni začínají být po roce u nás šťastní, v hlavě se jim přehodí věci do pozitivna. Například v Německu, kde byl Theophilos předtím, jsou koně zavření. Jako lidé v kanceláři. Nevidí okolní svět. Jsou z nich magoři. Třiadvacet hodin denně tráví v boxu, u nás celý den venku. To je pro psychiku strašně důležité. Z mnoha magorů jsme udělali vynikající koně.

Jeho psychika se během dvou roků začala napravovat. Začali jsme mu vybírat dostihy, kde jsou kratší vzdálenosti z paddocku na dráhu, abychom snížili riziko, že začne bláznit. Ale i loni před Velkou jsme zažili horké chvíle. V paddocku se lekl obrovské televize, ve které byl přenos jiného dostihu. Theo se lekl běžících koní. Na naše požádání obrazovku vypnuli. Musím říct, že poslední rok je už naprostý profesionál. Začala ho bavit práce, dostihy. Šťastný kůň, který se těší, že vyhraje. Na Theovi je luxusní svezení. Dřív jsem musela být ve střehu, dělal si, co chtěl. Chtěla jsem s ním jet na Vladař, skončila jsem s ním na druhé straně v Chyši.

Davy zpočátku vůbec nedával, každá maličkost ho dokázala rozhodit. Byl vznětlivý. Nemusel chlapy, když někdo zakřičel, stál v pozoru. Prostě jsme si sedli. Neustále jsem na něj v klidu mluvila, přilnul ke mně. Začal cítit důvěru, ztratil nejistotu. Zůstal mi, spřátelili jsme se. Theo je pro mě jako člen rodiny, jako dítě. On chtěl být vždycky hodný. Jen v životě ho něco hodně zradilo. Bál se, že dostane po čumáku. Nemohl se z toho dostat. Usměrnila ho rutina, pravidelný režim. Milý přístup ho dal dohromady. A celodenní výběhy, které jsou nenahraditelné pro neurotiky.

Postupem času přilnul k lidem ze syndikátu (viz box), kteří ho začali navštěvovat. Zpočátku jich bylo dvacet, pak padesát, teď daleko přes dvě stě. Theo byl nejdřív ostražitý. Dneska za ním přijde dav lidí, ví, že dostane dobroty. Lidé ze syndikátu mu jdou poděkovat, dát mu najevo, že ho mají rádi. Lidí už se vůbec nebojí. Davy na závodištích taky neřeší.

Během života jsem měla v rukách víc podobných koní. Cítím malinkou zásluhu. Tím, že vyhrál Velkou, že jsme to spolu dotáhli tak daleko, že je z něj šampion. Některý kůň to má prostě dáno od boha, z některých nebude nic. Jiní zase talent nemají, ale vydřou si to. Dříči bez talentu dokážou víc než talentovaní machři. Tohle dobře poznám, odhadnu, na co který kůň má. Je to hodně podobné jako s lidmi.

Hrozně mě tyhle věci baví. Mám dospělé děti, vím, co jsem si s nimi prošla. Každý ze synů je nadaný na něco jiného. Vím, co kluci potřebovali. U koní jsem skoro padesát let, když ráno přijdu do stáje, vím, co který potřebuje. Poznám hned, jak se věci mají. Vím, že tenhle se dneska špatně vyspal, něco je u něj jinak. Jako u dětí. Musím být dobrý psycholog. Daleko líp se mi ale celý život pracuje s koňmi než s lidmi. Nejsou zákeřní. Lidé jsou vyčůraní, kůň vás nepošle někam. Ale abych se vrátila k Theovi. Jsem na něj hrozně pyšná, že všechno zvládá. Theo se dostal do stavu, kdy je nad věcí, na dostih se těší. Nikdy ale nebude flegmatik. Asi mu i pomáhá, že mu zpívám.

Odtrénujeme, jdeme domů v kroku, i já se nudím, tak si pozpívávám. Nedávno bylo výročí úmrtí Karla Gotta, miluju jeho písničky. Theovi zpívám Káju. Nejvíc song Stokrát chválím čas. I v paddocku. Když ho vodím, než na něj nasedne žokej. Přestanu až ve chvíli, kdy na něj naskočí. Pustím ho, popřeju mu hodně štěstí a řeknu mu: Theo to zvládneš. Loni před Velkou jsme mu zpívala také. Možná ho už ale tahle písnička nebude bavit... Ale ne, repertoár měnit nebudu. Jak se říká, co funguje, neměň.(smích)

Po dvou letech se začal projevovat jako hodně dobrý kůň. Máme ale za sebou příhodu z Pardubic, kdy z něj spadl žokej. Theo neběžel s ostatními dál. Přivedl nám ho jeden z žokejů. Když mi ho předával, povídá mi: Paní Váňová, sedím na tribuně, jím párek, nějaký kůň za námi přišel na tribunu. Tak tady ho máte.

Nemyslela jsem si nikdy, že by nebyl dobrý v dostizích. Měla jsem velké obavy, abych s ním v paddocku odvedla stoprocentní práci. Aby tam nenastal průšvih. Poprvé ho jezdil v Pardubicích náš učeň holandského původu. Jakmile na Thea nasedl, šel na zadní a shodil ho. Je z toho krásná fotka. Držím Thea na vodítku, on se vzpíná do výšky. Když fotku viděli lidi, psali mi: Šéfová pouští draka. Theo vydržel dlouho stát na zadních, vypadal, že pouštím draka. Jeden rok, co vyváděl... Lidi se chodili dívat jen na něj, na to divadlo, cirkus, co tam zase bude dělat.

Snad se najde nějaký jiný blázen.(smích) Těší mě, že si Theo poslední dva roky si užívá i vítězství, i jak mu lidé tleskají. Nese se do cíle, ví, že vyhrál. Tohle by měl zažít každý kůň. Umět vyhrávat, mít z toho radost. Jen mě mrzí, že pět let rychle uteklo, že už je mu deset. Že mu není o pět méně a není dobrý jako nyní.

Dva, tři roky. Železník vyhrál Velkou ve třinácti. Kéž by Theo vydržel na vrcholu ještě tři roky. Šanci na hattrick ve Velké má. Dostal se do stavu, kdy se dokáže soustředit sám na sebe.

Žokejové jsou profesionálové. Stačí jim, co jim o koni řekne trenér v paddocku. A toho se v dostihu drží. Zásadní problém to tedy není. Sedají dennodenně na dvacet jiných koní.