Článek
Lidé, kteří se s Otou Zarembou přišli rozloučit, zcela zaplnili obřadní síň v Havířově-Šumbarku. Čestnou stráž u rakve drželi mladí havířovští vzpěrači, na poslední cestě jej doprovodila píseň Věry Špinarové Jednoho dne se vrátíš. Mezi smutečními hosty nechyběli členové jeho vzpěračské školy, olympionici ani jeho první trenér v klubu Baník Havířov Emil Brzóska.
„Vzpomínám si, že Ota nebyl úplně talentovaný vzpěrač. Ale úspěchy přišly záhy. Když mu bylo sedmnáct let, tak jsme byli v Mongolsku, kde byl pátý. Ale že by hned bylo vidět, že to je až takový talent, který jednou vyhraje olympiádu, to ne. Chytil se po devatenácti letech, pak šel nahoru,“ zavzpomínal Brzóska.
U největších úspěchů Otu Zarembu trénoval Emil Brzóska.
Svou první velkou medaili, bronzovou z mistrovství světa v Soluni, získal Zaremba v roce 1979. O rok později vyhrál olympiádu a v Moskvě získal také dva tituly mistra světa v dvojboji a trhu a stříbro v nadhozu do 100 kilogramů.
V roce 1981 Zaremba vylepšil světový rekord ve váze do 100 kilogramů a na mistrovství světa do francouzského Lille odjížděl jako hlavní favorit. Při pokusech v trhu si ale vážně poranil pravý loket a rekonvalescence se protáhla na dlouhé dva roky. Přesto Zaremba po návratu do reprezentace získal v roce 1984 bronz na evropském šampionátu.
„Byl to pan vzpěrač, velký člověk. Uměl dřít, bojovat na velkých závodech. Byl příkladem v tréninku, ale uměl i odpočívat. Škoda, že se v roce 1981 zranil, jinak by toho mohl dokázat ještě víc,“ přemítal Brzóska, který Zarembu vedl v klubu Baník Havířov.
Po skončení sportovní kariéry si Zaremba v Horní Suché v roce 2009 otevřel vzpěračskou školu, jeho aktivity ale hodně utlumily zdravotní potíže. „V listopadu loňského roku jsme měli sraz olympioniků a Ota, přestože se omlouval, tak nakonec v doprovodu svého vnuka dorazil. Hodně mě to překvapilo,“ vzpomněla si na poslední setkání s legendárním vzpěračem členka Klubu olympioniků, gymnastka Adolfína Táčová.
„Několik dní po tom setkání mi volal a svěřil se mi, že s námi byl šťastný. Dokonce i tančil, v té radostné euforii ho prý zcela přestaly bolet kolena i kyčle. Byli jsme od sebe věkově dost daleko, ale byli jsme přátelé. Připadalo mi, že se s námi Ota přišel rozloučit. Je mi líto, že už tu není, pošleme mu pozdravení na obláček,“ řekla držitelka stříbrné medaile v soutěži družstev žen v gymnastice na olympijských hrách v roce 1960 a 1964.
Sportovní gymnastka Adolfína Táčová na pohřbu Oty Zaremby.
Přímo v Moskvě sledoval Zarembův překvapivý triumf fotbalový internacionál a hráč Baníku Ostrava Libor Radimec. I on si ze stejných olympijských her odvezl nečekanou zlatou medaili ve fotbale. „Vzpomínám na něj s radostí. Byl sice mladší, ale co dokázal, to bylo úplně úžasné. Myslím si, že za ten úspěch nebyl úplně doceněný. I proto měl možná teď takový život, nevím, jak to říct, prostě nebyl úplně spokojený, protože měl svoje nemoci a dohnalo ho to, co se kdysi v tom jeho sportu dělo,“ uvedl Radimec.
Český sport opustil silák Ota Zaremba, vzpomínky na něj zůstaly. „Asi týden před jeho odchodem jsme měli zhruba hodinový rozhovor, Vzpomínali jsme na všechno, říkal, že i nohy se mu lepší. Měl nového pana primáře, který se o něj staral. Jeho odchod je hodně smutný a nejsem schopen se s tím vyrovnat. I kvůli věku, mám přes osmdesát, a to na člověka působí jinak než kdybych byl dvacetiletý kluk,“ řekl Zarembův trenér Brzóska.
