Článek
Varaždín (od našeho zpravodaje) - Letos v červnu však současný místopředseda Českého tenisového svazu překvapil rozhodnutím svou misi ukončit a předat vedení bývalé svěřence Barboře Strýcové. Jaké byly jeho pohnutky, prozradil v následujícím obsáhlém rozhovoru. Ještě předtím, než s mladým týmem slavil na baráži v Chorvatsku své poslední vítězství.
Ve Varaždínu vám tým nachystal překvapení. Většina tenistek, které jste měl za 18 let v družstvu, vám poslala někdy vtipné, jindy dojemné vzkazy. Co jste na to říkal?
Vůbec mě nenapadlo, že se něco chystá. Bára Strýcová si mě vzala stranou, že chce něco probrat. Šli jsme kolem hotelového baru, cestou jsem si objednal pivo a Bára mě nasměrovala do místnosti, kde čekal celý tým.
Linda Nosková tvrdila, že byla při sledování té galerie skvělých hráček dojatá. Co vy, přemohly vás slzy?
Držel jsem se, ale bylo to moc hezký. Vážně jsem nebyl nostalgický, přišlo mi to tady jako každý jiný zápas. I když jsem si v šatně všimnul, že mi udělali nástěnku z fotek napříč všemi těmi lety. Obrázky do šatny jsme ale dělali vždycky, byl to i můj nápad. Vytvářeli jsme koláže z filmů jako Kill Bill, Indiana Jones. Aby byla sranda.
Pořád působíte jako extrémně zažraný do práce. Proč tedy končíte? Jaký je důvod toho rozhodnutí?
V týmu jsem od roku 2008, celý realizák se postupně obměňuje. Dřív jsem víc hrál s holkami při trénincích, byli jsme k sobě věkově blíž. Teď už jsou všechny o hodně mladší. Nevím, kdy má nastat konec, ale člověk to nějak cítí…
Přitom jste chtěl vydržet do olympiády 2028 v Los Angeles.
Jsem domluvený s Bárou, že jí příští rok pomůžu jako poradce. Sama to chtěla, odpovědnost za nominaci a nasazování do zápasů bude už ale na ní. Já jí zkusím pomoct s dalšími věcmi okolo. A třeba poradit, jak jsem to dělal já.
Bude mít proti vám nějakou výhodu?
Věřím, že se dokáže dobře vcítit do holek, když jdou na zápas. Nebo když jim naopak bude muset oznámit, že hrát nebudou. Pro ni Fed Cup vždycky hodně znamenal, což bude znát. Dobře se zná s holkami, které jsou výš na žebříčku a teď s námi nějaký čas nebyly. Proti mnohým hrála.
Sama říkala, že jste spolu během minulých let měli pár vypjatých rozhovorů. Jak na ně vzpomínáte?
Nevím, co znamená u Báry vypjatých (směje se). Když jsem ji nenominoval, tak byla naštvaná. Říkal jsem jí, že oprávněně. Ale já si to tak rozhodl, protože jsem to tak cítil a měl povinnost sestavit nejsilnější tým proti soupeřkám, které proti nám nastoupí. Samozřejmě to bylo někdy vůči hráčkám nefér. Třeba pomohly vyhrát semifinále, ale od té doby uběhly tři grandslamy a situace se změnila. Mě i ty naštvané reakce ale svým způsobem těšily, protože jsem z nich viděl, jak moc chtějí holky hrát. Získávaly si tím u mě respekt.
Nakonec to nevypadá, že byste některou z tenistek, které jste měl v týmu, něčím naštval tak, že by s vámi už nepromluvila.
Musím to zaklepat…To není jen mnou, ale i přístupem holek. Dokázaly moje rozhodnutí skousnout a nezanevřely na tým. I když třeba chvíli neměly výsledky, vrátily se a něco s týmem dokázaly.
Funkci kapitána jste dostal ve 32 letech, co se od té doby změnilo?
Hlavně jsem zjišťoval, že se pořád musím učit. Vždycky přišly situace, které nečekáte. Na něco se chystáte, nastane něco úplně jiného. Pořád jsem byl otevřený, naslouchal lidem z realizačního týmu, jako byl trenér David Kotyza, postupně holky víc poznával. Hledali jsme vzájemný respekt, aby i ony věřily tomu, co jim řeknu. Nejsem autoritativní osobnost, která by jako kapitán chtěla postavit všechny do latě. Sázím spíš na komunikaci.
Jaké jsou podle vás klíčové vlastnosti, kterými jste si získával hráčky na svou stranu?
Klid, a právě ta komunikace. A že mám rád tenis! Někdy jsem emotivnější, než bych byl, protože ta holka to potřebuje. Někomu ale vadí, abych na hráčku tlačil, ať jede, jede. Asi by ji to dost stresovalo.
Rozmýšlel jste se, když jste dostal nabídku fedcupový tým vést?
Ani ne. Jako malý jsem chtěl vyhrát Wimbledon, reprezentovat v Davis Cupu. Když nabídka přišla, měl jsem rychle jasno. Navíc jsem už u týmu působil jako manažer, s bývalými kapitány Alešem Kodatem nebo Tomášem Peterou jsme se hodně bavili. To mi do začátku dost pomohlo, proto tu teď budu i pro Báru. Jako kapitán nemůžete mít moc velké ego, tým musí držet pospolu. Je jedno, kdo vymyslí dobrý nápad, důležité je, aby padnul na úrodnou půdu. Vždycky jsem si nechal poradit.
Nakonec jste se šesti tituly nejúspěšnější kapitán v historii soutěže. Dělá vám to dobře?
Vždyť mě znáte, ne? Nebudu se tím chlubit. Ale těší mě to. Je hezké, že jsme tolikrát vyhráli. A strašně bych si přál, abych třeba jen z tribuny viděl, ať už to budou holky nebo kluci, nějaké další finále.
Kapitán Petr Pála s aktuálním týmem českých tenistek
Vy jste neprohrál ani jedno ze šesti. Dobré, ne?
Proto ty tituly tak naskáčou. (směje se) Štěstí ke mně bylo hodně přívětivé, teď bych moc přál, aby se to povedlo holkám, které ještě žádný titul nemají, i když v Glasgowě 2022 nebo v Seville 2023 jsme byli hodně blízko.
Od roku 2019, kdy se změnil formát, ale Češky na titul nedosáhly. Navíc často hrají v zahraničí bez valné atmosféry a hráčky si tak nevytvoří k soutěži pořádný vztah. Co vy na to?
Když poslouchám současné hráčky, jak si pamatují zápasy z O2 areny, kam třeba chodily jako děti, mají to v tomhle těžší. Chtělo by to víc zápasů doma nebo venku v dobré atmosféře. Teď ještě bude dva roky finálová skupina v Číně, ale třeba to někdy zase vrátí do Evropy. Musíme se s tím poprat. Jakmile bychom se zase jednou prokousali do finále, celý tým by to nakoplo.
Co během kapitánování nejvíc nakoplo vás, dokázal byste vybrat pár momentů?
Tak to je hodně těžké. V Moskvě ve finále 2011 to bylo, když Péťa (Kvitová) otočila (zápas s Kuzněcovovou) a holky (Květa Peschkeová, Lucie Hradecká) pak hrály brutálně toho debla, ty je mlely. Když Péťa potom brečela na lavičce, tak to byl jeden z nejsilnějších momentů. Měl jsem tehdy hodně na krajíčku. Pak taky O2 arena 2015 s Ruskem. Kája Plíšková vyhrála singl a s Bárou šla hrát hned debl. Petra, když vyhrála s Kerberovou obrovský zápas, Lucka Šafářová ve finále 2012 smázla Ivanovičovou a Jankovičovou. Ale některé momenty byly i kruté.
Jaké myslíte?
Když jsme prohráli s Amerikou z mečbolu debl v semifinále 2009 v Rondu. Celý tým z toho byl hodně dole. Nebo semifinále o rok později v Itálii. Bůra v Římě jsme dostali suše, rukavice slušná.
Poslední roky vám v bilanci také přibývaly porážky.
V tom novém systému to je složitější. Když holky porazily USA v Glasgowě, tak člověk o půlnoci řešil, kdo bude hrát po obrovském vítězství druhý den. Katka Siniaková porazila Gauffovou a Maky (Vondroušová) suše Collinsovou. A za pár hodin jsme byli hodně dole. Místo, aby byl člověk nakopnutý. Hrát druhý den bylo kruté. Holky si nedokázaly ani užít, že porazily Ameriku. Přitom, když vidíte hráčky, co tam nastoupily: Maky, Muška (Karolína Muchová), Katka a Kája Plíšková, tak si říkám, jaký to je úžasný tým. Ale Maky a Muška předtím nehrály půl roku. Ale tak to prostě bylo, stejně jako kdysi u kluků Jirka Novák s Bohdanem Ulihrachem se pořád nemohli sejít, aby se to v Davis Cupu povedlo.
Když jste měl v týmu Petru Kvitovou, tak se ale všechno sešlo hned šestkrát.
To je obrovský dar, který udělá tolik práce pro kapitána. Když holky vidí jedničku, co pro ni tým znamená a jak se připravuje, tak ani nedělají primadony, když je tam někdo o level výš. Chování nejlepších hráček k ostatním ale u nás vždycky bylo velmi dobré. Ne jako u jiných týmů, kde se stávalo, že je jedna hvězda a myslí si, že zbytek týmu ji bude nosit. Člověk ale musí zjistit, kdo ty body nejvíc dělá, aby se cítil dobře.
To se postupně ve Fed Cupu začalo dařit i Lucii Šafářové.
Jako dvojka porážela jedničky a bylo to nakopnutý. Pamatuju, jak porazila na Slovensku Hantuchovou, pak Kerberovou, Garciaovou… Péťa Kvitová na začátku jeden zápas vyhrála, jeden prohrála a pak začala vyhrávat obě dvouhry. Lucka párkrát prohrála, na chvíli jsme to změnili, a najednou začala přidávat body a měla svoje nejlepší roky. Hrála dobře i debl, byla ve finále singlu v Paříži.
Karolína Plíšková se ale v týmu tak dobře necítila. Reprezentační zápasy ji spíš stresovaly.
Jenže hrávala tři starty za víkend! Vyhrávala i rozhodující debly. Pamatuju, že na začátku strašně chtěla být v týmu. Asi pak cítila víc odpovědnosti: Nepovedla se jí ale jen jedna dvouhra ve Švýcarsku, jenže pak vyhrála s Luckou Hradeckou rozhodující debl a nazdar. V Rumunsku, kde Petra výjimečně prohrála obě dvouhry, dokázala porazit i Halepovou, na kterou do té doby neuhrála set. A pak zase vyhrála čtyřhru. I ve Štrasburku ve finále vyhrály s Bárou debla. To bylo úžasné.
Málokdo si uvědomuje, že jste musel jako kapitán odolávat i různým lobbistickým tlakům na nominaci do týmu a do zápasů.
Slyšel jsem třeba, aby Péťa šla hrát v Moskvě, rozhodující debl. Ale to prostě nešlo.
Vyčítáte si něco?
Někdy jsem asi mohl říct něco, aby to holky dotáhly. Aby třeba v tom Brně proměnily mečbol s Američankami, nebo Šafi v Palermu dohrála těžký zápas s Vinciovou v roce 2013. Loni jsem mohl nasadit Lindu na debl s Polskem… Někdy si to sedne, někdy ne. Důležité ale vždycky je, co tomu předchází.
