Kvitová má v rodném Fulneku Síň slávy. Je zvláštní ji mít, když ještě žiju, smála se

„Zároveň je to pro mě velká pocta. Když jsem se v ní byla ráno před otevřením podívat, silně na mě dolehlo to, jak moc jsem vděčná svým rodičům za veškerý čas, který mi věnovali," těžko skrývala slzy dvojnásobná vítězka tenisového Wimbledonu. Právě trofeje z nejslavnějšího travnatého turnaje jsou hlavními lákadly Síně slávy, která vyšla na necelých pět milionů korun.

Není obvyklé, aby aktivní sportovec měl svou Síň slávy. Jak tenhle počin vnímáte?

Není a je to možná trochu zvláštní. Na druhou stranu zase ale musím říct, že si vážím toho, že to vzniklo ještě v době, kdy žiju a hraju. Když se mi stala ta ošklivá věc (Petra Kvitová byla na konci roku 2016 u sebe doma přepadena zlodějem, který ji vážně poranil levou ruku - pozn. aut.) a spousta lidí mi posílalo hezké zprávy. Kdybych tu už nebyla, ta se to nikdy nedovím. V tom je to trochu podobné, kdyby Síň slávy vznikla v době, kdybych už nežila, tak se to nedovím a nemohla bych toho být součástí. Jsem proto ráda, že ještě za aktivní kariéry něco tak překrásného vzniklo. Starosta Fulneku (Petr Ertelt) zmínil, že je to první Síň slávy aktivního sportovce, tak mě těší, že Fulnek je zase v něčem první (smích).

Jak jste reagovala na prvotní myšlenku tuhle výstavu vytvořit?

Když mě bratr Libor oslovil, tak jsem si myslela, že to nepůjde. Že to rodiče a hlavně táta nedovolí. Když jsem mu to řekla, tak se i trochu kousal, ale nakonec musel povolit, protože přece jenom jsou to mé trofeje. Teď už je určitě rád, když vidí, jak to dopadlo. Ale začátek byl hodně nejistý (úsměv).

Kterého vystaveného artefaktu si osobně ceníte nejvíce. Jsou to talíře za vítězství ve Wimbledonu v letech 2011 a 2014?

Bezesporu asi jsou, ale těch trofejí, které jsou jim blízko je tam více. Například finále Australian Open v roce 2019, když už zřejmě nikdo nevěřil, že bych mohla být ve finále grandslamu. Byla to asi nejbolestivější porážka v kariéře, ale když to vrátím zpátky, tak to byl po tom všem, co se přihodilo, úžasný úspěch. Zmínit musím i šest titulů z Fed Cupu. Byly jsme tým, táhly jsme za jeden provaz a byly to neuvěřitelné týdny, které jsme vždy zvládly a moc ráda na ně vzpomínám. A zapomenout nesmím ani na vítězství v Turnaji mistryň v roce 2011 z Istanbulu. Těch trofejí je více a trochu se mi na té pomyslné špičce těsnají vedle sebe.

Je nějaká trofej, jíž byste ještě ráda výstavu vylepšila? Kterou ještě nemáte a líbí se vám třeba vzhledově?

Mrzí mě třeba, že v Eastbourne jsem dostala takovou trofej, jakou jsem dostala. Není to ta krásná, kterou jsem zvedla po vítězství ve finále (v červnu porazila Lotyšku Ostapenkovou - pozn. aut.). A takových trofejí je víc, které jsem mohla teoreticky mít. Repliky jsou bohužel repliky a vizuálně jsou mnohdy trochu jiné. Chtěla bych těch trofejí tady mít víc, i z grandslamu, ale jsem ráda, že se mi to povedlo alespoň dvakrát.

V síni slávy jsou k vidění oba talíře za vaše vítězství ve Wimbledonu. Už byly takto vedle sebe prezentovány?

Nebyly, ale vedle sebe ležely. U nás doma pod postelí. Už tam nejsou, tak to můžu prozradit. Snad už nás nikdo nevykrade. Teď už jsou za pancéřovými skly v naprostém bezpečí. Veřejně poprvé vedle sebe.

K vidění je i dřevěná pálka, která připomíná tu pingpongovou. jaký vztah k ní máte?

Já si myslím, že maminka ji tehdy používala na krájení masa. Ale protože nebylo co do ruky, tak jsem s ní začínala u zdi tady na kurtech ve Fulneku. Mám dva starší bratry o jedenáct a čtrnáct let, kteří hrávali tenis a já jako malá jsem tam s nimi běhala a podávala jim míčky. Táta na mě neměl tolik času, tak mě posílal na zeď právě s touhle dřevěnou.

Až jednou s tenisem skončíte, budete do Fulneckého Knurrova paláce jezdit vzpomínat?

Nejsem úplně vzpomínkový typ. Možná je to tím, že stále hraju a necítím se jako legenda, která by měl mít svou Síň slávy. Ale možná až jednou skončím, tak se to změní a budu se na to dívat trochu jinak. Do Fulneku určitě jezdit budu dlouho a když se mi zasteskne po nějakých talířích, tak sem určitě zajdu. Jsem zvědavá, zda budu muset platit vstupné. („Žádné výjimky se neudělují, Petra bude muset zaplatit vstupné. Jako občanka města poloviční, tedy 75 korun," vstoupil do rozhovoru starosta Fulneku Petr Ertelt.)

Svou Síň slávy máte vedle památníku Jana Amose Komenského, který ve Fulneku založil školu a učil. Kdo z vás je větší osobnost Fulneku?

Jan Amos Komenský toho pro Fulnek i český národ udělal mnohem více než já. Je to pocta být nastěhovaná vedle takové osobnosti.

Hvězdou světového tenisu už dlouho jste, jaké to ale bylo projít se po červeném koberci Filmového festivalu v Karlových Varech?

Nebylo to poprvé, co jsme do Varů na festival zavítala. Přivezla jsem před časem ukázat trofej z Wimledonu, ale tehdy jsem tam byla snad půl hodiny. Když jsem vypadla letos, napsal mi pan Jiří Bartoška (ředitel MFF Karlovy Vary), že ho to mrzí a pozval mě na ukončení. Byla jsem moc ráda, že jsem tam mohli s přítelem (trenér Jiří Vaněk) vyrazit. Pan Bartoška nás velmi mile přivítal a viděli jsme dva filmy. Prošli jsme si město, potkali jsme spoustu známých lidí a měla jsem hezké šaty (smích).

Wimbledon jste dohrávala s bolavým zápěstím. V jakém stavu jste nyní?

Není úplně ideální, ale snažím se s tím bojovat každodenním cvičením a rehabilitací se stav zápěstí na levé ruce snažím zlepšit. Každý den je něco nového a zatím to není v ideální podobě. Ale bojuju s tím.

Nyní vás čeká turnaj v Praze, s jakými ambicemi do něj půjdete?

Asi ho především zvládnout zdravotně, pak poletím do Ameriky a budu se snažit hrát turnaje před US Open. Můj velký cíl do zbytku sezony je zůstat zdravá a něco odehrát. Na trávě mi to šlo dobře, užívala jsem si to a moc mě mrzí, že jsem teď kvůli zápěstí čtrnáct dní nemohla hrát.