Rozhlasák Horváth: Za mikrofonem mluvím, jak mi huba narostla

„Naprosto mi tenhle mix vyhovuje. Na Radiožurnálu Sport a v Mostě mám kolem sebe skvělé lidi, práce mě baví, naplňuje. Zároveň vnímám, že čím déle jsem mimo profesionální fotbal, tím menší je šance, že bych se do něj vrátil,“ říká 50letý Horváth, ikona Plzně, v rozhovoru pro Sport.cz.

Nevím, jestli k tomu mám přímo vlohy, spíš mě tahle branže zajímala. Bavil jsem se před lety s kluky ze skupiny Kabát, jaké je nastupovat před desetitisíci fanoušky. Měl jsem za to, že jsme na tom stejně. Jen já jsem na hřišti a oni na podiu. Jenže kytarista Tomáš Krulich mi říká: hele, v tom je obrovský rozdíl. Já když se přebrnknu, nikdo to neslyší, ale když ty špatně přihraješ, všichni to vidí a začnou ti nadávat. Takže práci v rozhlase jsem chtěl zkusit z pohledu, že se sice jdu bavit, ale že ten stres bude jiný než ve fotbale.

Troufám si říct, že ano. Odmala hodně čtu, slovní zásobu mám slušnou. Většinou ta správná slova dokážu najít. Především jsem ale fotbal přes dvacet let hrál na profesionální úrovni, takže vím, o čem mluvím. Je to zkrátka úplně jiné než kdybych šel prodávat vánoční stromky a lidé se mě ptali, jestli jsou to jedle, smrky nebo borovice, odkud je přivezli a jestli jim brzo neopadají.

Poprvé jsem se tím zabýval při trenérském působení v Domažlicích. Bavil jsem se se šéfem sportovní redakce Radiožurnálu Mírou Burešem o možné spolupráci. Jenže časově mi to vůbec nezapadalo, Domažlice jsou od Prahy daleko. Nestíhal bych.

Po konci v Domažlicích jsem trénoval pouze žáčky v Plzni - Křimicích, měl jsem poměrně dost volného času. Do toho přišla od Míry druhá nabídka. Vzal jsem ji. Skočil jsem do toho po hlavě. Čtyři dny poté, co jsme si plácli, jsem živě spolukomentoval ligový zápas.

Vzal jsem tužku a hodil jsem si na papír plusy a mínusy. Neříkám, že jsem nad tím bádal tři dny, ale časově mi obě činnosti do sebe zapadaly. Slušně řečeno, jako zadek na hrnec.

Nijak zvlášť. Pár starších kolegů mi dalo jednoduché rady. Například, ať nepoužívám často nějaké slovo. Někdy se také stane, že mi občas ulítne „vole“, což se na veřejnoprávním rádiu úplně nehodí. Nicméně si myslím, že někdy se to v podstatě hodí. Z pozice bývalého sportovce, když chci něco zdůraznit, tak tam nějaký těžší slovíčko musí zaznít. I když v umravněnější míře. Beru to tak, že každý má svůj projev. Nestudoval jsem speciální školu, ani jsem se nijak nevzdělával. Mluvím prostě tak, jak mi huba narostla.

Samozřejmě je spousta situací, které, a nemyslím to vůbec ve zlém, kluci z Radiožurnálu Sport vidí jinak. Což je ale logické. Nebaví mě někoho opravovat, jen je prostě upozorním, že situací vidím jinak. Tohle je hodně podobné jako v roli trenéra. Akorát tady vidím všechno z tribuny, z padesáti, z osmdesáti metrů. Všechno je krásně vidět.

S čísly je spokojenost. Už na začátku byl pořad hodně poslouchaný, zaplaťpánbůh čísla pořád rostou. Tohle je odměna pro všechny, co se na tom podílej.

Zatím ne. Senzace nejsou typem informace, které ve svém pořadu nebo při komentování vyhledávám. Chci, aby mi host řekl, jak vidí událost nebo situace, ve kterých hrál hlavní roli. Ať už se mu něco povedlo nebo nepovedlo. A myslím si, že i proto se setkává pořad s úspěchem i ze strany respondentů. Nedávno byl ve studiu David Hovorka. Na konci pořadu řekl: „Hele, já jsem přišel jen kvůli tobě, nikam jinam bych nešel.“

Tohle není samochvála, pozor. Pochopitelně mi ale potěší, že ti kluci řeknou věci, které by asi řekli i někde jinde, ale u mě malinko jinak. Baví mě na tom hodně, že se ti lidi hodně otevřou.

Neměl jsem zatím takovou zkušenost. Přestože ne všichni hosti byli mými blízkými kamarády, se kterými tohle nehrozí. Rádi přišli, byli připravení, mluvili super. Musím říct, že mám obrovský štěstí na kluky vedle sebe. Honzu Pěrušku a Lukáše Michalíka, kteří se mnou dělají pondělní hodnocení a čtvrteční Desítku. Jsou to velcí profíci. Kdybych se náhodou v pořadu coural nebo povídání zajelo někam, kde nemá být, věděli by, jak s tím naložit.

Bylo to před začátkem sezóny, ještě nebylo hotové hřiště, nová tráva nebyla chycená. Správce z toho nebyl úplně nadšený, že jsem tam jezdil na traktoru. Nicméně, nedalo se nic dělat. Byl jsem ale dobře instruovaný, navíc mám zkušenosti z angažmá v Jablonci. Pomáhal jsem v zimě plužit a odklízet hřiště. Zkušenosti z velkých i malých traktorů mám, takže jsem ho v klidu zvládnul.

Pokaždé je natáčení jiné. Musím říct, že se pokaždé, když dostanu nabídku, sám sebe ptám, jestli na natáčení budu dobře připravený. Rozhodně neskočím po všem, musím mi to dávat smysl. Neřekl bych, že jsem v tomto oboru profík, ale jak jsem toho už spoustu natáčel, nějaké zkušenosti mám. Lidi, co reklamu natáčejí, dokonce někdy dají na moje názory a nápady a upraví původní scénář.

Vlastně žádné.

Vnímám, že čím déle jsem z profifotbalu venku, tím je šance na návrat menší. Nabídky nějaké byly, ale…

Nevzal jsem ji jednak vzhledem k místu, a nebudu lhát, ani finančně nebyla zajímavá. Trenéřina je nejhorší práce, jaká je k dispozici. Vím, o čem mluvím. Vyjdete třeba v pět odpoledne z kanceláře, ale ve dvě ráno se vzbudíte a už neusnete. Jdete si pustit video, protože vás něco napadlo a jdete si to zapsat. Do toho je tam spousta i mezilidských vztahů. Studoval jsem profesionální licenci, abych byl trenér s profesionálními podmínkami. Ne kvůli tomu, aby mě někdo dehonestoval směšnou, zarážející částkou. Myslím si, že trenéři by měli být dobře zaplacení, jako nejlepší hráči. Možná se pletu, ale takhle to vidím já.

Stoprocentně. Než jsem nabídku přijal, byl jsem se podívat na hlavní hřiště, na zázemí. Tréninkové podmínky mě nadchly. Málokdo v první a druhé lize má tréninkové hřiště a hlavní stadion tak příhodně blízko u sebe. Sedl jsem si s panem Skýpalou (ředitel klubu) a s panem Glaserem (sportovní manažer) a zeptal se jich, jestli stojí o dlouhodobější spolupráci. Nechtěl jsem zažít scénář, že po prvním nezdaru vás klub vypere. Chtěl jsem cítit důvěru v práci, kterou děláme. Mám ji.

Vnímám podporu i ze strany města. Váží si, že v Mostu jsem, dokáží ocenit moji práci. Přestože výsledkově jsme první sezonu úplně úspěšní nebyli, progres tam byl. Jsme teď plni očekávání, povedlo se nám přilákat lepší hráče. Samozřejmě mladý kluky, což je jedna z cest, po které v Mostě jdeme. Mít mladíky z regionu, kteří se vedle lepších a zkušenějších kluků vykopou a budou mít šancí jít někam výš.