Článek
Protože tenis považuji za nejglobálnější individuální sport. Za sport s tvrdou a obří konkurencí, v němž se dostat na špici, udržet se v ní a celý rok opakovaně potvrzovat na různých kontinentech perfektní výsledky, mezi něž patří grandslamové tituly ve všech třech kategoriích, do nichž může zasáhnout, dokazují neskutečnou fyzickou i psychickou odolnost Krejčíkové.
Mám absolutní respekt před výkony Lukáše Krpálka či Jiřího Prskavce, zvládli se dokonale připravit na svůj olympijský den D. Nejspíš nemohli letos vyhrát víc, ale z čistě globálního hlediska (tenis versus vodní slalom, koneckonců i tenis versus judo) a také pohledu celého roku je prostě Krejčíková před nimi.
Aby vyhrála grandslam, potřebuje oněch dnů D pět šest v kuse a jde-li o tolik proklamovanou sílu a hodnotu olympijského zlata, pak ona ho jako bonus za letošní rok má vedle Krpálka, Prskavce či Liptáka taky.
A ač jsem stejně jako Krpálek rodákem z Jihlavy, ač jsem v rámci studia na gymnáziu chodil do stejné judistické tělocvičny, kde vyrůstal, a ač obhajobou zlata, navíc v jiné hmotnostní kategorii „sepsal" báječný olympijský příběh, tak patriotismus i patos šly při volbě do Sportovce roku stranou.
Daleko víc mě uchvátily výsledky dlouho přehlížené „holky" z Ivančic, která se během sezony vyšplhala z 65. pozice v WTA až ke světové trojce. Podmanila si antukovou Paříž, ale dál zůstávala pokornou ženou, která s úctou mluvila o své zesnulé trenérce Janě Novotné. Zaujala i silným proslovem, když 17. listopadu po deblovém triumfu na Turnaji mistryň světu vyprávěla, jak důležité je to pro naši zemi datum, aby se vedle ní stojící Martině Navrátilové v očích leskly slzy.
Ano, přiznám, že tady kromě výsledků i kus patosu je.
Samozřejmě tuze nešťastné je, že Krejčíková se v hlasování ocitla v poněkud schizofrenní situaci. Kandidovala tu jako jednotlivec, pak i ve dvojici s deblovou parťačkou Kateřinou Siniakovou (dvojice spadají do kategorie jednotlivců) jako by snad obě její role šly rozdělit.
Tenistka Barbora Krejčíková na tiskové konferenci po návratu z Paříže
Nešly.
Naopak povyšují její sportovní rok na jinou úroveň a v mých očích přidávají další pádný argument, proč právě ona měla být českou sportovní jedničkou. Není totiž jedna Krejčíková, která vyhrála Roland Garros, a pak jiná Krejčíková, která triumfovala ve čtyřhře na olympiádě, a nebo dokonce snad ještě třetí Krejčíková, jež s Američanem Ramem ovládla smíšeného debla na Australian Open (ano, také to letos dokázala).
Plány Jiřího Prskavce? Dodělat dům. Má na to rok, než začne nominace na další olympiáduVideo: Sport.cz
A pokud se v oné dvojroli ocitla kvůli pravidlům a zvyklostem ankety, pak měl zvítězit rozum kolegů, aby její výkony nerozdělovali, ale hodnotili jako celek. S dávkou nadsázky je to podobné, jako by Ester Ledecká byla ve Sportovci roku dvakrát - jednou jako lyžařka a jednou coby snowboardistka. Či se měly nějak „strhávat" hlasy Dominiku Haškovi (vítěz 1998) a Jaromíru Jágrovi (2005), protože duplicitně anketu vyhráli i coby členové nejlepšího týmu.
Ale dost vášní, Sportovec roku stejně jako jakákoliv jiná anketa bude vždycky ryze subjektivní záležitostí. Což je vlastně dobře, protože i kdyby nějaký počítačový génius vytvořil dokonalý algoritmus, jenž by zcela přesně porovnával sportovní výsledky z různých odvětví, zase by měřitelným „brankám, bodům, vteřinám" chyběla ta emoční a příběhová část, která se za výkony skrývá a dodává jim mnohdy jiný rozměr.
Že dám na podzim 16 gólů jsem nečekal, ale po EURU jsem měl velkou chuť, říká Patrik SchickVideo: Sport.cz
Anketa není objektivní ani proto, že my sportovní novináři se obecně dělíme na fotbalové, hokejové a ty „tělovýchovné", přičemž každá skupina se intenzivně zajímá o svou oblast, do které jsme někdy tak zahleděni, že dostatečně neoceníme úspěchy z ranku jiných kolegů.
A objektivní není ani proto, že zkrátka lednové či únorové výhry se pozapomenou, zatímco euforie z těch, které se stanou v blízkosti uzávěrky hlasování, jsou v paměti čerstvější.
Ne, přijímám „svou porážku" a říkám, že i jiný sportovec, jehož příjmení začíná na „Kr" je zasloužený a důstojný král letošního roku. Koneckonců i já ho v obou kolech zařadil za Krejčíkovou hned na druhé místo.
A aspoň mohu manželku večer poštengrovat, že je Jihlava zase lepší než Ivančice, odkud pro změnu pochází má žena. A že i náš Ondra Vetchý je lepší herec než jejich Menšík.
A nebo ne?
Tak o tom jednou dáme „objektivně" hlasovat.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie – žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
