Článek
Londýn (od našeho zpravodaje) - Bývalý pátý hráč světa měl v All England Clubu nejhorší bilanci ze všech čtyř grandslamů. A přesto právě tady porazil v roce 1999 Rogera Federera, pozdějšího osminásobného wimbledonského vítěze.
To zahřeje i po letech, ne?
No vidíte, a pak že nemám rád trávu.
Vybavíte si ten zápas?
Vzpomínám si. Podle mě to byl kurt číslo pět nebo sedm. V té době byl Roger junior, který najednou přišel a dostal divokou kartu. Říkal jsem si: Sakra, ten kluk to nějak umí. Vyhrál jsem tehdy na pět setů. A on o pár let později začal získávat tituly. Hrál jsem s ním celkem devětkrát (bilance 4:5). Postupem času samozřejmě vyrostl v neskutečného hráče, ale ten první zápas si pamatuji velmi dobře.
Bára říkala, že jste trávu neměl rád, ale společně to prý změníte.
Trávu jsem měl ze všech tří povrchů, po antuce a betonu, opravdu nejméně rád. Za nás byla mnohem rychlejší a hrál se úplně jiný styl tenisu. Dnes všichni pálí od základní čáry. Když se tehdy dal čopovaný úder, byl to prakticky konec, na trávě to sklouzlo jako na nalakovaných parketách. Teď se míč skoro zastavuje, je to úplně jiné. Ale podmínky se mění.
Dnes byste vzal travnaté kurty na milost?
Hrálo by se mi určitě lépe, ale neznamená to, že bych tehdejší soupeře porážel. Na Wimbledon mám ale skvělé vzpomínky. S Davidem Riklem jsem tu byl ve finále čtyřhry (2001), a když se dostanete do finále grandslamu, tak ten turnaj automaticky patří k vašim oblíbeným. Takže to mám tady strašně rád.
Zatím to vypadá, že jste načasovali s Bárou formu tak akorát.
Za mě je to skvělá hráčka a obrovská šampionka. Nemusí nikomu nic dokazovat. Má dva grandslamy ve dvouhře, sedm ve čtyřhře, tři v mixu. Všichni víme, co umí. Její alfa a omega je zdraví. Když je rozehraná, může porazit kohokoliv a vyhrát jakýkoliv turnaj. Je to zkrátka výjimečná hráčka.
A taky někdy zvládne ovládnout turnaj prakticky z nuly…
Je to v zásadě lepší vlastnost než hrát solidně, být pořád v semifinále a jen si udržovat žebříček. Mnohem cennější je turnaje vyhrávat. To je dar, který nemá každý. Kdo se může pochlubit tím, že zvládá finálové zápasy? Spousta hráčů se probojuje do finále, ale titul nezíská. Bára na to má hru i hlavu, je to velká osobnost.
Před Wimbledonem měla hrát finále v Hertogenboschi, ale onemocněla. Už je stoprocentně zpátky?
Jinak by tu nevyhrála tři zápasy. Chudák, po všech těch zraněních dostala před zápasem horečku a nebyla schopná vstát z postele. Naštěstí šlo o dvoudenní chřipku, ale tělo po ní začíná skoro od nuly. Měli jsme jen tři čtyři dny, než jsme letěli do Eastbourne. Chtěla si to tam vyzkoušet, aby nevypadla z rytmu. Tady jsme hru doladili, potrénovali a teď má za sebou tři vítězství, což je skvělé.
A ve 2. kole ve fantastickém zápase vyřadila vítězku Roland Garros Andrejevovou.
Mirru známe poslední dva tři roky. Je to neuvěřitelná hráčka a budoucnost tenisu, pokud u toho vydrží. Každé takové vítězství se počítá, zvlášť když v Paříži hrála skvěle a byla favoritkou. Kde jinde by ji ale měla Barča porazit než ve svém ‚obýváku‘? Na tomto posvátném kurtu odehrála nejlepší utkání kariéry. Byla tu úžasná atmosféra, plný dům. A ten příběh! Nepodařilo se jí zápas doservírovat, soupeřka ji brejkla, ale Bára to nakonec zvládla – zkrátka neskutečný zápas.
Barbora až do hracího dne nechce znát příští soupeřku. Ale co vy? Máte už Karolínu Muchovou zrentgenovanou?
Pokud jí to někdo nepropálí dřív, probereme to spolu ráno. Obě se ale velmi dobře znají. Mnohokrát spolu trénovaly a na okruhu se potkávají deset let. Jsou prakticky stejně staré, takže se vídají od dětství. Kája prožívá skvělé období, je v první desítce a hraje výborně, minulý týden vyhrála pětistovku v Bad Homburgu. Typologicky jsou si s Bárou podobné. Obě dvě předvádějí technicky nádherný tenis a jsou neskutečně šikovné na ruku. Vždycky jsem říkal, že kdyby byly Krejčíková, Muchová a Vondroušová neustále zdravé, patřily by stabilně do top 10 díky tomu, co umí a co všechno už vyhrály.
Bára si pochvaluje, jak na ni dokážete přenést svůj klid. Nemáte v sobě během zápasů přece jen nervy?
Člověk je nervózní vždycky. Já jsem ale typ, který to nedává najevo, takový jsem byl už jako hráč. Nedělám žádné grimasy ani gesta. Bára je víceméně podobná pohodářka a klidný člověk, i když prožívá emoce v zápase. Jaký jsem byl na kurtu, takový se snažím být i v roli trenéra a přenášet to na své svěřence. Kvůli ničemu se neměním, takový zkrátka jsem.
Vaše svěřenka tu už léta bydlí u rodiny, ke které začala jezdit ještě jako juniorka. Jak jste si zvykl?
Je to strašně příjemné. Krásný dům, pět minut pěšky od areálu a úžasná rodina. Každý z nás tam má své soukromí, vlastní pokoj i koupelnu, což je skvělé. Bára je tam zvyklá, jezdí tam, tuším, už jedenáctým rokem. Jsou to hrozně fajn lidé, bereme je jako součást týmu, táhneme za jeden provaz a máme tam skvělou vnitřní atmosféru.
Takže večer si s panem domácím dáte pivo a kouknete na fotbal?
Přesně tak. Fotbalový fanoušek jsem, ale že bych sledoval všechny zápasy, to vůbec. Samozřejmě jsem fandil Čechům jako patriot, ale zápasy cizích týmů až tolik nevyhledávám. Díval jsem se na Argentinu, ale to spíš proto, že domácí měli puštěnou televizi. Obvykle sledují tenis, takže jim do toho nezasahuji, ale včera přepnuli na fotbal, tak jsem se přidal.
Prý tu i trochu zahradničíte, je to pravda?
Vzniklo to loni, když byl den volna. Než abych po tréninku seděl čtyři hodiny v obýváku, nabídl jsem pomoc, protože mám doma také zahradu. Majitel říkal, že nemusím, ale já sám chtěl – co bych tam jinak dělal? Vznikla z toho tradice. Pomáhal jsem loni, pomáhám i letos. Plevel roste nonstop, člověk ho vytrhne a za dva týdny je tam znovu.
Nic sofistikovanějšího?
Vytahat plevel z dlažby, posbírat listí. Žádné řezání stromů nebo keřů, do toho se nepouštím.
Jak jste za více než rok spolupráce Báru poznal?
Našli jsme konsenzus a lidsky si sedli. Vidíme tenis strategicky i technicky úplně stejně, což je hrozně důležité. Kdyby přišel někdo nový a začal takové šampionce měnit zavedené pořádky, bylo by to špatně. Trenér se musí přizpůsobit hráčce, ne naopak. Kdyby se všechno měnilo každého půl roku s novým trenérem, hráč by byl zmatený a nevěděl by, co má vlastně hrát. Mezi námi chemie funguje. Známe se odmalička, máme společnou fotku, když jí bylo osm nebo devět let. Když pak v 15 hrála v Prostějově, občas jsem s ní trénoval. Dokud se mnou bude spokojená, rád u ní zůstanu. Když ne, můžeme se rozejít klidně druhý den a bude to v pořádku. Máme nastavené věci, které zůstávají v kabině. Celý tým je vůči sobě loajální a funguje to skvěle.
Cítíte větší odpovědnost, když vedete grandslamovou šampionku?
Takhle nad tím nepřemýšlím. Tím, že jsem tenis sám hrál, mám zkušenosti a nadhled. Člověk ji musí nechat pracovat. Ona je ve své bublině, ve svém světě, a my jsme tu pro ni jako podpůrný tým. Má tu kondičního trenéra, fyzioterapeuta a mě. S pokorou bereme každý vyhraný míček, set i zápas. Bára za poslední rok odehrála kvůli zraněním hrozně málo turnajů, takže jsme vděční za každé utkání. Vítězství je bonus. Stavění vzdušných zámků se vyhýbáme, ona si jde svou cestou a neskutečně maká.
Po zápase s Nikolou Bartůňkovou ji čeká další derby. Jak jste je měl rád vy?
Zažil jsem to mockrát. V naší éře nás tam bylo hodně – Korda, Damm, Vacek, Ulihrach, Doseděl, Vaněk… Hráli jsme proti sobě téměř na každém turnaji. Je to specifické, protože se dobře znáte, vyrůstali jste spolu. Strategicky se nemáte čím překvapit. Člověk se od toho ale musí odpoutat, brát to tak, že na druhé straně prostě stojí soupeř, a hrát balónek po balónku.
Delší dobu se říkalo, že by Bára neměla hrát debl. A teď ho opravdu nehraje, šetří se? Ano. Jsme rádi, že teď drží pohromadě. Loni na začátku října si bohužel zranila koleno v kloubu, když si ho propnula do špatného úhlu. Vazy i meniskus naštěstí vydržely, ale prasklina ji pak trápila sedm měsíců. Sice začala hrát už v Austrálii, ale nebylo to stoprocentně doléčené. Teď jsme vděční, že může hrát aspoň dvouhru. Sama je vlastně ráda, že čtyřhru vynechává. Jeden den zápas, druhý den si chce v klidu zatrénovat a odpočívat v domě. Ve čtyřhře by musela dlouho čekat v areálu, program se kvůli dešti nebo dlouhým zápasům často posouvá. Navíc v deblu už vyhrála úplně všechno – grandslamy, Turnaj mistryň, Fed Cup i olympiádu. Čtyřhra už by pro ni byla spíš jen formou tréninku.
Loni jste říkal, že se vás známí ptali, co tu vlastně děláte. Teď už se nikdo nediví, že?
Teď ne, potkáváme se na turnajích pravidelně druhým rokem. Tehdy to bylo myšleno spíš z recese. Hrál jsem ještě proti Djokovičovi, Monfilsovi nebo Wawrinkovi. Já už dvacet let nehraju, pak sem přijedu a tito kluci pořád nastupují. Dělali jsme si z toho legraci. Říkali mi: Co tu děláš? A já odpovídal: Co tu děláte vy? Já už dvacet let odpočívám a vy jste pořád na takové neuvěřitelné úrovni. Oficiálně jsem skončil v roce 2006, což je opravdu před dvaceti lety. A Djokovič tu pořád hraje, to je neuvěřitelné.
