Žádná náhoda. Od Kodešova wimbledonského triumfu uplynulo 50 let

Do Wimbledonu Kodeš poprvé zavítal už jako junior v roce 1964. Ke kurtu za ním tehdy dorazil emigrant Jaroslav Drobný, který s otcem 18letého nadějného mladíka hrával bandy hokej. V roce 1954 pod vlajkou Egypta Drobný slavil i na grandslamové trávě.

„Přišel a říká, jestli jsem na tomhle povrchu už hrál. Tehdy jako junioři jsme ve Wimbledonu na trávě trénovat nesměli, ale on mě vzal na travnaté kurty a k tomu mi dával spoustu cenných rad," popisoval Kodeš.

Díky Drobného skvělým postřehům překonal těžké chvíle už při pařížském tažení za svým prvním grandslamovým titulem v roce 1970. O tři roky později přiletěl do Wimbledonu jako jeden ze spolufavoritů. Obzvlášť, když kvůli sporům ohledně startu Jugoslávce Nikiho Piliče odřeklo účast 13 ze 16 nasazených hráčů.

„ATP byla tehdy nová, chtěla ukázat, jaký má vliv a může zasahovat i do podmínek ve Wimbledonu," líčil Kodeš. Američan Stan Smith, Australané Rod Laver, Ken Rosewall, John Newcombe, ti všichni na popud ATP chyběli. Ale někteří hráči jako Rumun Ilie Nastase se k bojkotu nepřidali. Ostatně v pavouku jste mohli najít i jména Björna Borga nebo Jimmyho Connorse.

Až do čtvrtfinále procházel Kodeš turnajem bez větších problémů. Pětisetová rubanice ale nastala ve čtvrtfinále s indickým ‚travařem' Vidžajem Armitražem, proti němuž Kodeš otáčel ze stavu 1:2 na sety. Totéž se mu povedlo i ve vyhecovaném semifinále s domácím miláčkem Rogerem Taylorem, které se natáhlo na 3 a půl hodiny.

„V Londýně přitom noviny psaly, že poprvé do dob Freda Perryho vyhraje zase Wimbledon Angličan," pousmál se Kodeš, jak překazil domácím plány. Horší bylo, že si v zápase zvrtnul kotník, ale i za pomoci moderních léčebných metod se dal rychle dohromady.

S finálovým soupeřem Gruzíncem reprezentujícím Sovětský svaz Alexem Metrevelim měl však dost nepříjemné zkušenosti. V Davis Cupu s ním prohrál po tvrdých bitvách v roce 1970, i o rok později doma na Štvanici. Invaze vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 byla dosud v živé paměti a z domova mu chodily vzkazy, aby „hlavně nenechal vyhrát toho Rusáka."

Na českého finalistu dolehla nervozita. Legendární Perry však tušil správně, že dvojnásobný vítěz z Paříže má víc zkušeností s velkými zápasy než Metreveli. A jasně se to ukázalo hned v první sadě finále, kterou Kodeš odehrál mimořádně - 6:1. „Alex byl podělanej, z jeho výrazu to bylo znát," všímal si vítěz. Když ve druhé sadě servisem na tělo odvrátil setbol a získal sadu v tie breaku 9:8, už ho nic nezastavilo.

Po vyčerpávajících bitvách ve čtvrtfinále a semifinále našel Kodeš po proměněném mečbolu v sobě tolik energie, že nečekal až mu Metreveli přijde gratulovat, ale přeskočil síť a běžel za soupeřem. Pohár pak přebíral z rukou vévody z Kentu a na závěrečném banketu si ještě zatrsal ve vypůjčeném smokingu s dcerou prezidenta All England Clubu Hermana Davida.

Z dnešního pohledu směšných pět tisíc liber, které za vítězství inkasoval, se v současnosti na velkých turnajích ‚rozdává' kvalifikantům. Kodešovo jméno ovšem z přehledu šampionů nikdo nevymaže, i když musel snad tisíckrát poslouchat, že v těžší konkurenci by patrně Wimbledon nikdy nevyhrál.

Přitom už dva měsíce po triumfu český štramák s knírkem zavřel ústa kritikům, když na US Open, jež se hrálo na travnatých dvorcích ve Forest Hills, podlehl až ve finále v pěti setech Newcombovi.

„Kdepak. Wimbledon nebyl žádná náhoda," ví dobře Kodeš.