Článek
Podstoupila operaci, s těžkým srdcem musela oželet loňské mistrovství světa. Ale v nové sezoně je 31letá Australanka zpět a opět v dominantním stylu. V Praze si vyslechla hymnu se zlatem na krku po pátečním Světovém poháru na kajaku i po sobotním na kanoi. A pak ochotně vyprávěla o svém nelehkém období a návratu.
Jsou pro vás vítězství po vynucené pauze ještě cennější než dříve?
Je to tak. Vždyť já nevěděla, jestli vůbec budu ještě závodit, natož jestli budu někdy na pódiu, nebo dokonce zase vítězit. Zase takhle jezdit a stát na stupních je pro mě fakt výjimečný zážitek. Bylo to těžkých devět měsíců. Jsem šťastná, že můžu zase zažívat tu radost ze závodění a pocity na startu. A jezdit před takovým publikem, jako je tady v Praze, je privilegium. Uvidíme, jak bude vypadat zbytek sezony, ale start je to povedený.
Za návrat Jessiky jsme všichni rádi, chtěli jsme ji mít zpátky. Já se před ní obrovsky skláním, je můj vzor a když mě dneska jako jediná porazila, je pro mě i čest.
Martina Satková, stříbrná na kanoi, říkala, jak jsou všechny soupeřky rády, že jste zpátky. Cítila jste od nich podporu?
Stoprocentně, bylo moc příjemné, jak mě všechny vítaly zpátky. To je právě krásné na vodním slalomu, jak funguje ta naše komunita. Holky jsou moje soupeřky, ale také kamarádky. Za cílem se obejmeme, jsme šťastné jedna za druhou, i když nás třeba porazí. To jsou ty hodnoty sportu a přátelství. Pro mě bylo zase hezké vidět Martinu opět na pódiu. Hodněkrát jsem sdílela stupně s Gabi Satkovou, Martina jezdí také výborně. Také kvůli fanouškům bylo skvělé, že se jí závod tak povedl.
Diváci tu ale tradičně hodně podporují i vás, za roky, co tu jezdíte, si vás oblíbili…
To je pravda, cítila jsem se tu jako kdybych byla domácí slalomářka. (úsměv) Mám tu skvělou podporu, také moderátoři (Dan Stach a Miroslav Lenc) mě vždycky nahecují během závodu. Taková energie nikde jinde není, tím je Praha výjimečná. Vyhrát Světový pohár kdekoliv je skvělý pocit, ale v Praze je to ten nejlepší pocit.
Zkusíte v neděli zaútočit na vítězný hattrick? I kayakcross je vaší silnou disciplínou…
Bohužel ne, ještě mě trochu trápí zranění zápěstí, snad za týden v Augsburgu už ho pojedu.
Byl pro vás návrat složitější fyzicky, nebo psychicky?
Řekla bych, že oboje. Fyzicky určitě, dva měsíce jsem nemohla nic dělat, nehýbala jsem se, což jsem zvyklá dělat celý život. A to ovlivňovalo i psychiku. Musela jsem sledovat mistrovství světa doma, to zase bylo těžké emočně. Pak jsem musela být trpělivá a věřit, že se zase dostanu do formy. Ale nejdůležitější bylo mé zdraví, to byla priorita, na sportu tolik nezáleželo. Když prožíváte taková zdravotní trable, sport není podstatný. Ale dává mi radost.
Přineslo vám nelehké období i něco pozitivního? Psychicky jste si odpočinula od závodění, získala třeba nový nadhled…
Určitě. Asi bych preferovala získat ho třeba při dvouměsíčním volnu, kdy bych cestovala, než při ležení doma. Ale skvělé bylo, že jsem za těch devět měsíců strávila mnohem víc času doma s rodinou a přáteli, to byla ta světlá stránka. Byla jsem ve své bublině s lidmi, které mám ráda.
Hodně vás mrzelo, že se nemůžete konečně na vrcholné akci představit fanouškům doma při mistrovství světa v Penrithu. Zkusíte vydržet až do olympijských her v Brisbane 2032? Bude vám osmatřicet…
Šest let je pořádně dlouhá doba. Vždycky jdu rok od roku. Letos mistrovství světa v Oklahomě, které bude první ochutnávkou pro hry v Los Angeles 2028. Tam chci být v co nejlepší formě a co bude potom? To se teprve uvidí…
