Hlavní obsah

Pechová při přeplavbě kanálu La Manche bojovala se zimou a medúzami: Překonala jsem moc strachu

Hynek PreislerSport.czPrávo
29. 8. 2019 14:34

Když jí bylo 12, kvůli nádoru na stehenní kosti přišla o pravou nohu. Přesto dálková plavkyně Markéta Pechová z TJ Slavia Liberec dokázala pro běžného člověka něco nepředstavitelného. Jako 25. plavec z Česka přeplavala úžinu mezi Anglií a Francií. Pravděpodobně jako vůbec první handicapovaná sportovkyně na světě.

Markéta Pechová mohla spolu se svým týmem slavit

Článek

"Já su tak šťastné." To jsou legendární slova Františka Venclovského poté, když jako první Čech v roce 1971 kanál La Manche přeplavoval. Co jste zahlásila vy?

Když jsem vylezla na loď, tak jsem brečela. Cítila jsem strašnou úlevu a štěstí. Ale neříkala jsem asi nic. (usměje se) Nebyla jsem schopná moc mluvit. Po pravdě si ty první momenty ani moc nevybavuju. Pak zaznělo něco v tom smyslu: ‚Tak jsme to dali! A vím, že jsem posádce (přítel Jan Duda a trenéři Petr Kořínek, Filip Pytel, pozn. red.) poděkovala. A jako první jsme to volali mý mámě. Ale brečela, takže jsem jí nerozuměla ani slovo. (culí se)

Jaké to bylo, dotknout se po dvanácti a půl hodinách v moři břehu?

Když jsem se chytila skály, obrátila jsem se na loď a zamávala jsem na ně, že už jsem na břehu, aby to komisař v ten moment mohl odpískat. A jinak jsem byla opravdu strašně ráda, že už jdu z vody. (uculí se) Ten kousek u Francie byl hrozný. Voda sice byla krásně teplá, jako v jediném úseku za celou tu dobu, ale všude bylo strašně, ale strašně moc medúz. O nich se mi pak první noc i zdálo...

Foto: archiv M. Pechové

Markéta Pechová předvedla neskutečný výkonFoto: archiv M. Pechové

Žahaly vás?

Jedna mě žahla do ruky asi dvě hodiny po startu a pak ještě jedna do nohy. Cítila jsem to asi dvě hodiny, ale nic hrozného. Občas jsem nějakou potkala, ale v pohodě. Jednou jsem se tedy pořádně lekla, když pode mnou plavala obrovská bílá medúza. To jsem měla štěstí, protože kdybych do ní narazila, tak mě popálí asi celou. V tu chvíli i kluci ztichli... A pak až poslední tři kilometry byly samý, jasně modrý medúzy. Divím se, že mě žádná nežahla. Jinudy to nešlo, protože tam byly silný proudy a nemohla si cestu vybírat, navíc mě už bolela ruka. Říkala jsem si, že do nich nesmím narazit.

Kdy vás začala bolet?

Po deseti hodinách. Prostě únava materiálu. (usměje se) Ale bolela strašně, nemohla jsem tak pořádně zabrat. Jak jsem byla vysílená, tak nevím, zda bych to doplavala, kdyby mě jich několik popálilo...

Co pro vás nakonec bylo to nejtěžší?

Kromě medúz ještě ledová voda. Na začátku byla relativně teplá, přes 18 stupňů, ale jak pak začaly jezdit trajekty, a že jich tam je hodně, zvířená voda byla strašně ledová, kolem 12 stupňů. Najednou si říkám, proč je tu tak ledová voda? To ty lodě, říkali kluci. Po prvních třech hodinách jsem to chtěla vzdát. Měla jsem v pahýlu strašný křeče. Tělo se s tím ještě dokázalo srovnat, ale pahýl se pořádně neprokrvuje, což bylo hrozný. Jako by vám někdo lámal kost... Tam jsem opravdu prosila, ať mi pomůžou.

Ale vydržela jste to.

Povzbuzovali mě, že to dám. Pak se to uklidnilo. Tak dobrý, říkala jsem si. Jenže právě po deseti hodinách mě začala bolet ruka. Měřili mi počet záběrů a celý La Manche jsem měla 62 záběrů za minutu. Na konci jsem to už šidila, záběr byl krátký, ne silový. U Francie byl silný proud, který jsem musela zdolat kraulem. Jinak bych musela plavat jinudy, což by znamenalo další dvě hodiny ve vodě, což nikdo nechtěl riskovat.

Jak dlouho myslíte, že byste ještě vydržela plavat?

Kdyby mě nebolela ruka, tak tři čtyři hodiny, kdyby tedy zůstala teplá voda. Fyzicky jsem mohla, ale ta ruka byla šílená... Když mě vyndali na loď, pak jsem normálně došla k autu o berlích a vybalila si věci. Někoho tahají skoro v bezvědomí, jak je mimo. Tak to jsem neměla, byť všichni čekali, že tak vypadat budu a že mě budou skoro oživovat... (usměje se)

Na co jste těch dvanáct a půl hodiny myslela?

Vůbec na nic. Celou dobu jsem si hlídala odstup od lodi, abych se jí nedotkla. Musel jste jí mít dost daleko, abyste se jí nedotkl, ale zároveň dostatečně blízko, abyste najednou nebyl na širém moři. Jinak jsem úplně vypla, řešila jen maličkosti, jako kdy zase vyjde sluníčko zpoza mraku a tak... Dokonce mi to i rychle utíkalo. Když mi před Francií řekli, že plavu už deset hodin, myslela jsem, že je to tak sedm hodin.

Jak často jste se občerstvovala?

Každou půl hodinu. Nesmíte se při tom dotknout lodi ani člověka.

Foto: archiv M. Pechové

Markéta Pechová si připsala mimořádný úspěchFoto: archiv M. Pechové

Plavala byste to znovu?

Ne. Když jsme pak jeli trajektem domů přes La Manche, říkala jsem si: Panebože, tak tady jsem plavala, vždyť ty trajekty jsou hnusný, velký... Bylo mě z toho fakt špatně. Říkala jsem si, jak je to šílený. Když nevidíte břeh, je to svým způsobem i strašidelný.

Dokážete pojmenovat, co vám to dalo?

Překonala jsem strašně moc strachu. Normálně se na otevřený vodě sama bojím. A byla to pro mě určitá meta. Stejná, jako když horolezci lezou na Mt. Everest. Je to nějaký vrchol kariéry, který si myslím, že už půjde spíš dolů. Přinese mi to i takový uklidnění, že za každou cenu něco musím. Teď si to můžu spíš vychutnávat.

Další meta se nerýsuje?

(usměje se) Trochu. Uvažovali jsme o přeplavání Gibraltaru, ten je krátký a teplý. Anebo bych ještě byla ochotná jít do přeplavby La Manche štafetově. Ale sama dvanáct hodin ve studený vodě už nebudu.

S jakými se teď setkáváte reakcemi?

To je na tom fakt hezký. Napsalo mi strašně moc lidí z celé republiky, ale i z ciziny. Šla jsem do toho jako Markéta Pechová, plavkyně, a nikdy jsem nevnímala, že do toho jdu bez nohy či jako žena. Nevnímala jsem to, že do toho jdu jako nějaká průkopnice. Ale mile mě překvapilo, že to tak lidi vnímají. A možná jsem to posunula jinak. Všichni mi říkali, že jsem na La Manche moc hubená a že musím přibrat, protože hubený plavec prý na La Manche nepatří. Takže dobrý, tohle můžeme smáznout, není to tak. (usměje se) Myslím, že když se na to někdo zodpovědně připraví, podle mě to může dát v podstatě kdokoliv.

Výkon Markéty Pechové v číslech
Délka: 38,5 kilometru
Čas: 12 hodin a 31 minut
Příprava: 2 roky
Trénink: 20-30 km týdně
Náklady: celkem téměř 500 tisíc Kč
Pořadí: Kanál La Manche přeplavala jako 25. plavec z Česka a 9. česká žena, letos ho zdolal z Česka ještě Michal Slanina z Brna jako 24. v čase 12 hodin a 15 minut

Reklama

Sdílejte článek