Hlavní obsah

Extrémní zážitek české biatlonové legendy. Skvělé! Ale tak blbě mi nikdy nebylo, říká

Michal OsobaSport.czPrávo
10. 9. 2021 11:00

S biatlonem toho zažil mraky. Spoustu medailové euforie, řadu stavů fyzického vyčerpání. Ale až po své rozlučce si trojnásobný olympijský medailista Ondřej Moravec mohl dopřát extrémní zážitky, jaké ve vrcholovém sportu nepoznal. Vydal se na expedici do pohoří Pamír.

Foto: Tomáš Binter

Horské masivy Pamíru Ondřeje Moravce ohromily.Foto: Tomáš Binter

Článek

Výprava do Střední Asie vás lákala už dlouho?

Ne přesně tohle místo, ale dlouhodobě jsem něco takového chtěl. A letos v květnu, když jsem byl na dovolené, mě oslovil Branislav „Gabo“ Adamec, který v Česku podobné výpravy pořádá, že dává dohromady expedici. Nejdřív jsem si to musel nechat schválit doma a pak jsme vyrazili.

Jaký byl původní plán vaší cesty?

Základní tábor pod Pik Lenina a dostat se do třetího výškového tábora k vrcholu Razdělnaja (6150 m. n. m.). Ale Gabo měl před odletem problémy s ploténkou, tak jsme vyrazili o tři dny později a pobyt se zkrátil. Trval šestnáct dnů i s cestou, takže na místě třináct, jako ideální se přitom uvádí devatenáct.

Foto: Tomáš Binter

Ondřej Moravec si z Pamíru odvezl spoustu zážitků.Foto: Tomáš Binter

Ostatní členové výpravy byli zkušenější horolezci než vy?

Jen Gabo, který má hodně zkušeností i se sedmitisícovkami. Pro všechny ostatní byly tyhle výšky maximem.

Jak vysoko jste se tedy nakonec dostal?

Já prakticky nikam. Čtyři dny dole v base campu jsem nemohl spát, nebylo mi dobře. Šli jsme do prvního tábora asi 4500 metrů nad mořem a po jedné noci jsem musel dolů. Bylo mi blbě, nemohl jsem dýchat. Saturaci jsem měl po noci 59, což je nebezpečné pro život (v normálních podmínkách bývá nasycení krve kyslíkem mezi 93 a 99 procenty – pozn. red.). Vůbec jsem nepřemýšlel, že bych vydržel déle, ani jsem nemohl sejít těch čtrnáct kilometrů dolů. Když jsem došel padesát metrů na záchod, byl jsem vyřízenej.

Jak jste se tedy dostával zpět do základního tábora?

Asi bych tam došel, ale třeba za dvacet hodin a nevím, v jakém stavu. Jediná cesta byla počkat do odpoledne, než se budou vracet koně, kteří nosí materiál, a nechal jsem se svézt. Klukům se pak zkazilo počasí, také se po třech dnech vraceli. Já se pak dal dohromady, tak jsme vytáhli lyže a sjeli něco aspoň v okolí tábora. Na lyže nebyly ideální podmínky ani nahoře, někde ještě nebyl sníh, jinde byly trhliny, tak by to bylo dost nebezpečné. To mě trochu mrzelo, nejsem člověk, který by musel na vrchol, ale ten sjezd jsem si chtěl zkusit.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený Ondřej Moravec (@moravec_ondrej)

Takže celkově jste si výpravu moc neužil?

To ne, bylo to skvělé. Sice jsem nikam nevylezl, protože by to z hlediska zdraví bylo riskantní a mně takhle blbě nikdy nebylo, ale zážitek to byl skvělý. I ty tři dny, kdy jsem tam byl sám, člověk začne jinak přemýšlet. Vidíte i lidi, kteří se vracejí shora, někteří v pohodě, jiní úplně vyšťavení. Pro mě bylo neskutečné vidět tu horu, která se v základním táboře tyčí nějakých deset kilometrů od nás a zvedá se neskutečně. Když se k ní blížíte a vidíte ji, to si jen řeknete s prominutím: A kur.. Bylo to ohromné, už jen vidět, jak ti lidé žijou v jurtě, mají jen koně a kozy, a přesto vypadají spokojeně. Neříkám, že mě to nějak změnilo, ale bylo dobré to poznat.

Láká vás se tam vrátit, nebo si říkáte, že vaše tělo není na tak vysoké hory stavěno?

Můj závěr byl, že celý sportovní život jsem si tělo držel v nějakém komfortu. Když tam přijdete, bolí hlava skoro každého, ale já měl tělo na limitu a i tím, jak jsem nespal, neuměl jsem s tím bojovat ani hlavou. Zjistil jsem, že s tím diskomfortem neumím pracovat, neznám tyhle věci. I když jsme to nijak netlačili, potřeboval bych se na to připravit po stránce aklimatizace pomaleji. V blízké době se zpátky nepohrnu, ale ani neříkám, že to ještě nezkusím. Určitě mám k těm horám teď ještě větší pokoru.

Foto: Tomáš Binter

Nakonec se Ondřej Moravec v Pamíru dočkal a mohl nazout i sjezdové lyže.Foto: Tomáš Binter

Co máte tedy teď v plánu? Po konci kariéry jste si bral čas na rozmyšlenou, jestli i nějakým způsobem u biatlonu zůstanete.

Mám spolupráci s firmou kolem cyklistiky, že bych byl jakýmsi ambasadorem, ale nic dalšího teď nehledám. Je pravda, že jak chodí děti do školky, mám víc času. S klukama z týmu jsem v kontaktu, byl jsem i v Novém Městě na letním mistrovství světa, ale pořád se to ve mně pere, protože vím, jak je to časově náročné.

Ani se vám v Novém Městě na Moravě po aktivním biatlonu nezastesklo?

Byl jsem jako normální divák na tribuně, jen dvakrát jsem se propašoval blíž k trati. Samozřejmě jsem byl trochu nervóznější, ale určitě ne proto, že by mě lákalo závodit. Zrovna to vyšlo tři týdny po návratu z Kyrgyzstánu, kdy jsem teprve zase začínal s nějakou fyzickou aktivitou, tak jsem byl jako beránek. Vyzávoděný jsem za ty roky dost.

Reklama

Sdílejte článek