Článek
Minulou zimu jste měl na starosti střelbu mužského týmu, teď už se vaše kompetence rozšířily i na ženské družstvo?
Pomáhám Egilovi (Gjellandovi). Je sám, tak na trénincích spolupracujeme, na hodně věcí máme podobný pohled.
Na střelnici tak prostojíte denně i čtyři hodiny.
Co bych tu dělal jiného. (úsměv) Já jsem rád, když můžu pomáhat.
Další věc je příprava mimo střelnici. Rozebíráte pak ještě s biatlonisty každý trénink, nebo jen když je třeba něco změnit?
Něco si řekneme na střelnici a pak je třeba na něco upozorním, nebo jim jen řeknu, že všechno bylo v pohodě. A před závodem si řekneme, na co je třeba si dávat pozor.
Zejména ženský tým se ale v sezoně na střelnici trápí. Dá se něco zásadně měnit i během zimy?
Pokud je tam technický problém, dá se řešit. Třeba s Makulou jsme dělali dost věcí na SCATT, což je počítačový program. Když je vše technicky v pohodě a problém je jen v závodě, trvá to trochu déle. Vždycky se dá něco změnit, jen je otázka, kdy se do toho pustit. Když je to akutní, musíme to udělat. Když je to práce na delší dobu, musíme se rozhodnout, kdy to řešit. Zodpovědnost je na závodníkovi, ale pobavíme se, jestli s tím počkat, nebo ne.
Jak velkým pomocníkem je pro vás zmiňovaný počítačový simulátor střelby SCATT?
Mám oči, vidím, když je třeba problém ve stabilitě. Když ho máte v klidu bez zátěže, bylo by to pak hodně těžké při závodě se zátěží. Ale drobnosti vidět nemůžu. Stojím deset metrů za střelnicí a nepostřehnu, jestli dělají chybu na spoušti. SCATT mi ukáže, co se děje, a můžu vyhodnotit, na co si dávat pozor. V tom pomůže hodně.
Matthew Emmons během tréninku žen v Novém Městě na Moravě
Potkáváte u biatlonu některé své bývalé soupeře, nebo jste jako někdejší střelec stále spíše výjimkou?
Přímo soupeře ne. Je tu Francouz Jean-Pierre Amat, který vyhrál v Atlantě a závodil s tchánem (Petr Kůrka). Já začínal, když končil, ale samozřejmě ho znám, byli s tchánem kamarádi, takže když se vidíme, vždycky vyřídím pozdravy.
Šest let jste byl u amerického týmu, pořád k němu máte blízko?
Určitě. Biatlon je malý svět, jsme kamarádi a vždycky budeme.
Teď se do Ameriky podíváte i s biatlonem díky závěru Světového poháru. Jak často se jinak do své rodné země dostanete?
Bohužel málokdy. Byl jsem vloni v dubnu po dvou letech, teď na svěťák, ale za rodiči? Nevím, jestli bude prostor a peníze…
V jakých závodech mají teď čeští biatlonisté na MS šanci na dobrý výsledek? Ondřej Moravec odmítá černé scénářeVideo: Sport.cz
Přes zimu moc času se svými čtyřmi dětmi trávit nemůžete. Dorazí s nimi manželka Kateřina sem do Nového Města na Moravě?
Budou tu na druhý víkend. Konečně děti uvidí, co dělá táta za práci. (úsměv) Ještě nebyly na velkých závodech.
Mohli by z nich být jednou biatlonisté, nebo stále tíhnou více k hudbě?
Jsou spíš na hudbu, ale kdybychom bydleli na horách, určitě by biatlon vyzkoušeli, mají ho rádi. Ale tam, kde bydlíme, sníh není, nejblíž asi na Boží Dar, a to je hodinu a půl daleko, což už nedává smysl. Ale střelba je baví, nejstarší dcera by měla od příštího roku na střední školu do Plzně a možná bude bydlet blízko střelnice. A už mi říkala: „Tati, já chci začít střílet.“
Troufl byste si své děti trénovat, nebo je lepší, když to dělá někdo s odstupem?
Klidně bych ukázal základy, bavilo by mě s nimi střílet. Ale doma jsem málo, Kačka je s dětmi sama, do Plzně to máme třičtvrtě hodiny, tak bych to nechal na trenérech.
Jak jste se vlastně vy jako úspěšný střelec sžil s běžkami?
Já s nimi začal už na univerzitě na Aljašce. Je tam sníh šest měsíců v roce, tak co jiného dělat. (úsměv) Měl jsem dost kamarádů v týmu běžců na lyžích, chodil jsem s nimi a bavilo mě to. Běh na lyžích je dobrý i pro střelbu, pro balanc a celé tělo. Teď při svěťácích není moc prostor, tratě otvírají těsně před tréninkem, ale při soustředění v Anterselvě jsem byl několikrát na lyžích během odpoledne, kdy se netrénovala střelba.
