V Bohemce mi přijde všechno hrozně lidské, tvrdí posila ze Slavie. Nastartuje zase kariéru?

Tušil jsem, že ve Slavii pro mě momentálně není místo. Se svojí situací jsem nebyl spokojený. Do tréninků jsem se i nutil. Je to zvláštní pocit. Jste totiž naučení, že se týden připravujete na nějaký vrchol, kterým je zápas. Pak opadnou emoce a začínáte zase znovu. U mě ale vrchol přišel jednou za tři měsíce, takže jsem potřeboval zkrátka nový impuls.

Začátek jsem měl relativně slušný. Potom však přišlo domácí utkání se Zlínem, které se nevydařilo nikomu, a já si už na jaře nezahrál. Podobné to bylo i na podzim. Nastoupil jsem proti Boleslavi a zápas se docela povedl. Hned v tom dalším proti Jablonci jsem po čtvrt hodině střídal Deliho. Kdybychom ho vyhráli třeba 4:0, v sestavě bych možná zůstal podobně jako pak Ondra Kúdela. Jenže my prohráli 0:2 a už jsem se na hřiště nedostal. Neberu to ale tak, že je to pro mě konec a do Slavie se nemůžu v létě vrátit na přípravu třeba i v jiné pozici.

Stalo se mi to na předzápasovém tréninku v Petrohradu. Na sonu se nic neukázalo a já tedy dál trénoval, i když bolesti neustupovaly. Potom mi ve svalu píchlo a objevila se v něm třícentimetrová ruptura. Zřejmě k ní došlo z přetížení. Když jsem se na konci listopadu uzdravil, věděl jsem, že se do zápasu už nedostanu. Trénoval jsem, abych nabral kondici a byl co nejvíc připraven na zimní přípravu. Na smůlu ale vůbec nic neházím, to je prostě život.

Tahle možnost se mi moc líbila. Bydlím s rodinou poblíž Náměstí Míru a nemusíme se nikam stěhovat. V Bohemce mi navíc přijde všechno hrozně lidské. Potřeboval jsem se vrátit do normálního, lidského prostředí, kde se každý zná a neřeší se peníze. Když jsem byl v Liberci a Montpellier, který je na francouzské poměry malý klub, panovala tam rodinná atmosféra. Asi k ní tíhnu víc než k něčemu, co je megalomanské a velké. Snad je to pro mě krok dopředu.

Ptal jsem se pana Nezmara, jestli Slovan nehledá stopera. Říkal mi, že ne, takže jsem to neřešil. Pak jsem se ale dozvěděl od lidí z Liberce, že by o mě zájem měli. Jenže já už měl hlavu nastavenou na Bohemku, která mi fakt přišla ideální. Navíc jsem ze Slovanu před dvěma lety odešel a teď bych přišel s prosíkem, že se chci vrátit.

Že si můžeme navzájem pomoct. Já pomůžu zachránit Bohemku a mně to tady zase může pomoct nastartovat kariéru. I když jsem si teda myslel, že restart bude už ve Slavii. Jenže tehdy jsem si neuvědomoval, že mě čeká vlastně ještě těžší angažmá než ve Francii, kde od nás nikdo nic neočekával. Tam byli všichni rádi, že jsme se zachránili a když jsme párkrát doma vyhráli, lidi měli radost. Jenže Slavia je v Česku top mančaft a nároky jsou obrovské.

Jsem opravdu spokojený, i když na trénink do Uhříněvsi mám delší cestu. V areálu máme všechno, co potřebujeme včetně skvělé umělky. Líbí se mi, že když prostě něco není, svět se nezblázní a udělá se to jinak.

Nebylo mi tady příjemně. Pamatuju si, že když brankář Ondra Kolář chytal tehdy za Liberec pátý nebo šestý zápas v lize, tak na něj začali na tribuně řvát a vím, že se z toho úplně podělal (úsměv). Doteď si z toho děláme srandu. Pro domácí hráče to ale musí být hrozný motor, moc se těším.

Po sezoně vyměnili trenéra. Ještě před odletem na dovolenou jsem s ním mluvil a z rozhovoru měl dobrý pocit. Jenže on si pak přivedl jednoho stopera, z akademie přišel další a rázem nás bylo šest lidí na jeden post. V přípravě jsem cítil, že jsem až ten pátý nebo šestý. Vzájemné sympatie mezi mnou a koučem zřejmě neproběhly. Zkoušel jsem všechno možné, hrát jinak, ale motal jsem se v tom a ocitl v kolotoči, z kterého se nedalo dostat. Na podzim jsem snad jednou seděl na lavičce, jinak byl na tribuně nebo hrál za juniorku. Mrzí mě to. Po povedeném půlroce jsem si myslel, že se dostanu z Montpellier třeba i někam výš. Dostal jsem facku, která mi však pomohla. Byla to dobrá životní zkušenost.

Přesně tohle v Montpellier chtěli. Abych šel na půl roku do druhé ligy a v létě se vrátil. S tou myšlenkou jsem si skutečně pohrával. Ale já měl dobré vztahy s trenérem Trpišovským a panem Nezmarem. Od října jsme si dost volali, možná mě i uháněli a chtěli do týmu. Podlehl jsem přesvědčení, že to pro mě bude dobrý krok a jinými nabídkami se nezabýval. Měl jsem v hlavě jenom Slavii. Může se teď zdát, že šlo o špatné rozhodnutí, jenže asi bych neměnil, i kdybych to tenkrát věděl. Samozřejmě je ale velká škoda, že to takhle dopadlo.

Čerstvost ryby. Vylovili ji a za půl hodiny jste ji měl na stole. Přitom stála v přepočtu asi deset korun. Byli jsme hned u moře a rybařilo se od rána. Taky mi schází jejich pohoda a jak si tam užívají jídlo. Tohle jsme si do Česka přenesli. Jídlo mám rád furt a občas si se ženou zajdeme na dobrou večeři. Až jednou skončím s fotbalem, možná budu mít vlastní restauraci.

Je úžasné, přestože jsme ze začátku bojovali se spánkem. Teď už se dcerka budí jednou nebo dvakrát za noc, ale předtím jsme se s manželkou střídali na služby. Probudil jsem se třeba ve tři ráno, vzal si malou a do sedmi ji měl na rukou. Teď už se tolik nebudí. Když se navíc potřebuju vyspat, jdu do vedlejší místnosti. Žena je skvělá, sama mi to nabízí, klobouk dolů před ní. Ale moc se mi pryč nechce, protože jsem tam odstrčený jako na samotce. Občas je to hodně náročné, jenže pak stačí úplná maličkost. Třeba že se na mě malá usměje a jsem jenom její. Už si mě omotala a skáču, jak píská. (smích)

Máme rádi Esku na Karlíně, tam jezdíme často. Dřív jsme chodili s manželkou na degustační večeře, ale jak se nám narodila malá, není na ně už tolik čas. Vybíráme si hodně místa, kam nás pustí s kočárkem. (úsměv)