Poslední z bronzové party. Čechovi jsem dával větší šance než sobě, říká Hübschman

Nostalgii ani ne, byť je jasné, že každý konec spoluhráče, se kterým jsem toho spoustu zažil, mě nějakým způsobem zasáhl. A s Milanem jsme se potkávali třeba třicet let, někdy od našich devíti. On hrál v mládeži Baníku, já byl v mládeži Sparty a už v tu dobu šlo o vyhrocené zápasy. Ve čtrnácti patnácti jsme se začali potkávat v mládežnických reprezentacích. Když něco končí, je to smutný. Ale Milan je zrovna takový, že pokud by tam byla malinká šance a cítil, že týmu může nějak pomoct, pokračoval by. Je to škoda, měl fantastickou kariéru.

Ani ne. Znám jeho kvality a byl jsem radši, že nenastoupil a ukončil to už před zápasem s námi... (směje se). Je to hráč, který dát gól umí. Ostatně mohl skórovat v posledním zápase s Plzní, kde měl velkou šanci. Škoda, že není víc takových Milanů, abychom mohli být zase tam, kde jsme třeba v roce 2004 byli.

Máte pravdu, nepřemýšlel. Kostra týmu byla složená spíš z těch starších kluků. Ale třeba u Petra Čecha jsem čekal, že bude chytat mnohem dýl. Dával jsem mu větší šance než sobě, byť až takový věkový rozdíl mezi námi není. Ale u něj je to asi stejné jako u Milana, jestli by to mělo smysl a jak se cítil. Tohle asi řešil každý a podle toho se rozhodoval. Určitě jsem však nečekal a neměl v plánu, že budu trhat rekordy a hrát co nejdéle. Jen se to tak prostě vyvinulo.

Vůbec, takhle to neberu. Třeba v lize Pavel Zavadil je ještě o dost starší než já, nebo Jarda Drobný. Necítím to tak, že bych měl být poslední mohykán.

Abych řekl pravdu, tak ani ne. Teď se toho kvůli koronaviru opakovalo docela dost, takže některé momenty jsem viděl, ale u celého zápasu jsem neseděl. Samozřejmě je příjemný si to připomenout. Třeba zápas s Holandskem nebo pro mě utkání s Německem, kde jsem nastoupil, ale i souboj Sparty s Realem. Nejsem však historik. Je to pěkný, ale už je to minulost a je potřeba koukat se spíš dopředu.

Sešli jsme se skoro všichni, když měl třeba trenér Brückner narozeniny, anebo když končil Tomáš Rosický. Jinak se potkáváme spíš příležitostně. Vím, že „96" se schází hodně třeba na golfových turnajích, ale u nás to tak není.

(Směje se) Na mě kluci určitě nečekají. Každý má svůj život, někdo žije blíž, někdo dál. Pro kluky, kteří bydlí venku jako je Čechino, Méďa nebo Galas je to těžší, s nimi se samozřejmě vidíme míň. Ale třeba se to změní a bude zase nějaká akce, kde se setkáme všichni.

Až tak těžké ne. Ne že by to bylo úplně jednoduché, čekal jsem, jak se projeví nabitý program v závěru sezony na mém zdraví a výkonnosti. Nevěděl jsem, co se mnou udělá odehrát tři zápasy během sedmi dnů a jak v tom třetím budu vypadat. Myslím, že tělo to celkem zvládlo a že je schopné ještě nějakou zátěž vydržet, byť problémy tam byly. Šlo však spíše o úrazy než o problémy způsobené únavou materiálu. Obě strany byly spokojené, takže jsme se domluvili, byť v mém věku už nejde říct, že to bude na rok a opravdu to tak skončí.

Byl jsem zvědavý, jak to bude probíhat. Nějaké roky předtím jsem měl svalové problémy, což byl signál určité únavy materiálu. Musím to zaklepat, ale teď nic takového nebylo. Měl jsem jen problém se zády, kdy jsem dostal kolenem do oblasti ledviny a měl tam koňara, který mi tlačil na nervy, takže jsem si nemohl ani zavázat boty a pár zápasů musel vynechat. A hned po koronavirové pauze se mi povedlo v souboji naštípnout palec na noze, takže jsem sezonu dohrával pod injekcemi. To jsou však zranění, která nemají spojitost s věkem. Proto jsem to vyhodnotil i tak, že se pokračovat dá a výkony taky nebyly tak špatné, abych ještě končit musel.

Nejsem úplně dovolenkový typ, volno pro mě žádnou radostí není, chci pořád něco dělat. Za hranice se nechystáme, budu asi tady v Čechách s ženou a dětmi a maximálně vyjedu na chalupu a odpočinu si tam. Za chvíli to zase začne a bude potřeba začít tak, abychom hráli zase nahoře a naplňovali cíle, které budou asi podobné jako každý rok.

Určitě. Hlavně zodpovědnost je mnohem větší. Vzpomínám si, že v prvním zápasu na Bohemce mě trenér Hřebík poslal trochu výš, než jsem byl zvyklý. A měl jsem jednu obrovskou šanci, kdy jsem šel sám na bránu, jenže gólman to vyrazil a remizovali jsme 1:1. Po zápase jsem měl neskutečnou radost, že jsem vůbec nastoupil a neproměněnou šanci moc neřešil, spíš ji bral s úsměvem. Pochopitelně trenér se staršími hráči to s takovým úsměvem nevzali... Dnes bych to taky vyhodnotil úplně jinak a cítil mnohem větší zodpovědnost.