Rubriky:

FORTUNA:LIGA

Název nemoci jsem se učil dva měsíce, vzpomíná Pedro z Julisky na děsivý kolaps

6. srpna 2020 12:39 - Praha

Fotbalové fandy vylekal událostí, která mu obrátila život naruby. Psal se 18. leden 2014, když Petr Malý zkolaboval na hřišti při duelu zimní Tipsport ligy. Záložník Dukly svůj boj o život naštěstí vyhrál, kvůli poruše srdečního rytmu ale musel kariéru ukončit. Ortel lékařů nesl těžce, kabinu Pražanů však neopustil.

 

FK Dukla Praha

Přešaltoval jste se do funkce vedoucího mužstva, naplňuje vás i po šesti letech?

Líbí se mi, že není fádní. Furt je co řešit a nejsou to pořád stejný věci. Tahle práce mi navíc strašně pomohla i zkraje z hlediska psychiky. Byl jsem hodně zaměstnanej a na svoji nemoc tedy tolik nemyslel.

Co všechno máte na starosti?

Jsem zodpovědnej hlavně za utkání. Komunikuju s klubem, proti kterému hrajeme. Zjišťuju například barvy dresů, zadávám sestavy do systému FAČR... Je toho poměrně dost. O něco míň práce mám při venkovních zápasech, v domácích je to složitější, protože se starám i o kabinu hostů a rozhodčích, aby měli určitý komfort. V kooperaci s naším správcem a ostatními lidmi taky před utkáním připravuju celou východní tribunu.

Nepustili jste nás do ligy? Končím! Dukla je bez ředitele

Nesvrbí vás během zápasů občas nohy?

První dva roky mně svrbělo, ale teď už ne. Je to na jiných. Chodím i na tréninky a občas si beru nějaký kluky, kteří mají na starosti standardky a trochu jim poradím. Ale na hřišti to musejí udělat oni, já jim jenom zajistím komfort a servis. Už jsem na „druhé straně".

Moment z přátelského duelu s Táborskem, který Petru Malému změnil život.

Michal Káva/Deník

Co se vám vybaví z děsivé příhody z ledna 2014, kdy jste po osmi minutách zápasu upadl do bezvědomí?

Nechci se k tomu už vracet. Bylo to natočený na kameře, ale záběry jsem ani nechtěl vidět. Někteří psychologové říkají, že je někdy dobrý se na to podívat, ale já jsem proti tomu. Už jsem událost vytěsnil z hlavy a rád bych, aby už mimo ni zůstala do konce mého života. Občas se mi to vrátí ve snu, ale vždycky všechno zahodím z mysli pryč.

Diagnostikovali vám arytmogenní kardiomyopatii, která vede ke vzniku poruch srdečního rytmu. Jak se v současnosti zdravotně cítíte?

Předně chci říct, že název nemoci jsem se učil asi dva měsíce. Už ji umím aspoň vyslovit (smích). Jinak momentálně jsem víc než stabilizovaný a srovnala se i moje psychika, s níž jsem měl zpočátku potíže. Je to takové, jak bych si představoval. Na omezení, které mám, jsem si už zvykl. Nemůžu extrémně sportovat, musím se hlídat ohledně aerobní zátěže...

Hoďte tam zpátečku, liga zadarmo není pro všechny! Internet si střílí z (ne)postupu Dukly

Rekreačně tedy sportovat můžete?

Doporučené to od doktora nemám. Říkal, abych to radši nechal být a spíš se hlídal. Teprve až teď po šesti letech, co se mi to stalo, jsem začal trochu jezdit na kole. Jenom kratší tratě, třeba dvacet kilometrů v lehkém tempu, žádné velké přetěžování. Kontroluju se na sporttesteru.

Lékaři vám do těla implantovali defibrilátor, který by vám měl v případě opakovaní podobné situace zachránit život...

Je to tak. Lékaři mi implantaci doporučovali. Kdyby došlo k něčemu podobnému jako tenkrát v přáteláku s Táborskem, abych byl defibrilátorem podchycenej a někde neumřel.

Vnímal jste během šesti let, že vám pomohl a zachránil život?

Ano, jednou. Po Vánocích, asi tři měsíce poté, co mi defibrilátor voperovali. Šel jsem si jenom tak lehce zahrát fotbal v Břevnově. Je to poměrně nepříjemná záležitost, evokuje „žehličky", které v nemocnicích přikládají lidem na hrudník. Přišla rána, která srdce znovu nahodí. Bylo to, jako by vás někdo vší silou nakopnul do hrudi. Jeden kopanec jsem už od defibrilátoru v těle tedy dostal a doufám, že poslední.

Při osudném utkání s Táborskem lékaři nejprve pomáhali Petru Malému z hřiště po svých, pak ale přišel definitivní kolaps.

Michal Káva/Deník

Po kolapsu v zápase s Táborskem jste absolvoval řadu vyšetření, lékařům se však dlouho nedařilo najít pravou příčinu problému.

Trvalo asi osm měsíců, než zjistili, co mi vlastně je. Nejdřív se řešil mozek, jestli nemám epilepsii a podobně... Nakonec se ukázalo, že mám vrozenou srdeční vadu.

Než ji odhalili, pořád jste věřil v návrat na trávník?

Já byl už dokonce na přelomu toho, že zase budu hrát. Připravoval jsem se, že naskočím do ligy. Trenér Kozel už se mnou do jednoho zápasu počítal. Ale návrat zastavilo sledovací zařízení. Měl jsem Holter, který vám 24 hodin měří aktivitu srdce. S klukama jsem naplno trénoval a byl tedy vystaven větší zátěži. Nosil jsem ještě u sebe telefon, který události přes aplikaci posílal na nějakou centrálu, která vyhodnotila, že mám problém. Okamžitě mi volali a ptali se, co jsem dělal. Odpověděl jsem, že trénoval. Řekli mi, ať ihned skončím a nepokračuju dál. Magnetická rezonance a genetické testy poté vypátraly tuhle vadu.

Jak vám pak v následujících týdnech a měsících bylo po těle?

To bylo asi to nejhorší. Srovnával jsem se s tím určitě tři nebo čtyři roky. Po implantaci jsem se necítil vůbec zle, po té zmiňované ráně od defibrilátoru pak ale psychika utrpěla na újmě. Začal jsem si vsugerovávat, že mám nějaký problém, i když fyzicky žádný nebyl. Byl jsem u jednoho psychologa v Motole a ten mi moc pomohl, stejně jako moje žena Eva, která mě strašně podporovala.

Hodně vás psychicky zvedla?

Byl jsem takovej zapšklej a nechtěl nic dělat. Začal jsem kynout. Říkala mi: „Nebuď srab, musíš přemýšlet jinak." Poslechl jsem ji a pomohlo mi to fakt hrozně moc.

Na Julisce jste se posledních pět let věnoval i trenérské práci, chytla vás?

Vedl jsem ročníky 2006, potom 2007 a následně 2008. Dělal jsem i organizační věci. Trenéřina ale šla postupně do ústraní. Mám rodinu, dvě dcery, kterým se chci věnovat a musel jsem se tedy od toho trochu oprostit. Teď v létě jsem úplně opustil svůj tým, tedy ročník 2008, a budu tam docházet jenom jako konzultant a skill trenér. U mládeže zůstávám, ale nebudu už u týmu.

Zastáváte i funkci vedoucího u reprezentační devatenáctky, splnil se vám sen?

Určitě, jsem rád, že jsem nabídku trenéra Honzy Suchopárka před lety přijal. V reprezentaci jsem vždycky chtěl být, ať už v jakýkoliv pozici. Dvakrát jsem byl na mistrovství Evropy, je to pro mě něco neuvěřitelného.

Ošetření Petra Malého proběhlo přímo na hřišti, jeden z pořadatelů držel podávanou infuzi...

Michal Káva/Deník

Zmiňoval jste dcery, jak si užíváte rodičovství?

Starší Josefíně je devět let a mladší Aničce pět, takže teď je to nejhezčí období a hodně si ho užívám. Jsem trochu víc doma a mám na ně víc času. Ale když byly holky malinký, snažil jsem se taky co nejvíc pomáhat. Když se narodila Josefína, ještě jsem fotbal hrál a času měl poměrně dost.

Aničku vám manželka přivedla na svět přesně rok po vašem kolapsu, co říkáte na tuhle symboliku?

To bylo taky zajímavý. Seklo to se mnou 18. ledna 2014 a následující rok 18. ledna se mi narodila dcera. Takže to bylo asi nějaký znamení. Já na to moc nevěřím, ale bylo to až magický. Jsem na holky hrdý. Jsou aktivní. Tancují a taky rádi sportují.

K jakému sportu tíhnou?

Josefína je maličko klidnější, spíš bude asi lézt na stěně, prostě dělat klidnější sporty. Ale Andulka je živel. U ní to vidím na gymnastiku, kterou momentálně dělá, nebo nějakej jinej ostrej sport. Nejsem ale ambiciózní rodič. Jenom chci, aby je to bavilo, byly šťastné, a aby je to naplňovalo tak, jako mě fotbal.

Jan Švanda, Sport.cz, Právo

Fortuna liga 2020/2021

Fortuna liga startuje 22. 8. 2020 za účasti osmnácti týmů. Na podzim se odehraje patnáct kol. Prvoligovými nováčky jsou Pardubice a Brno. Kvůli koronavirovým opatřením se mění formát ligy. Hraje se bez nadstavby.

Podsekce:

       
  • Souhrn
  • Kalendář
  • Tabulky
  • Výsledky

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..