Matějovský se po těžkém zranění vrátil na fotbalové trávníky: Nechtěl jsem se loučit s berlemi

Nebál, pořád jsem myslel pozitivně. Věřil jsem, že když na sobě budu pracovat, tak se na fotbalové trávníky vrátím. Věděl jsem, že to bude hodně těžké, zdlouhavé, ale nic jiného, než návrat jsem si v hlavě nepřipouštěl. A nakonec se mi to skutečně povedlo.

Samozřejmě rodina, spoluhráči, klub, přátelé, fanoušci. A hlavně moje hlava, v níž jsem měl obrovskou touhu to dokázat a dostat se ještě zpátky na hřiště. Chtěl jsem také ukázat všem, kteří už mě odepisovali a tvrdili, že se po tak těžkém zranění nemůžu vrátit, že to jde a zvládnu to. Pro mě ti pesimisté byli vlastně i hnacím motorem. A také jím byla láska k fotbalu, ta mě také hnala dopředu, i když to nebylo kolikrát jednoduché. Obětoval jsem tomu vysněnému návratu hodně, o to víc jsem rád, že jsem zpátky a zase hraju fotbal.

Právě naopak! Rodina mě v mém úsilí ohromně podporovala, mám doma skvělé zázemí. Děti se mě často ptaly, kdy už zase budu hrát. To, na co jste se ptal, jsem od nikoho z mých nejbližších nikdy neslyšel.

Věděl jsem, co mne čeká, a co musím pro návrat udělat. Pořád jsem žil vidinou návratu, nic negativního jsem si do hlavy nepouštěl. Přesvědčil jsem sám sebe, že ty stovky hodin, kolikrát i hodně bolestivé, mě nakonec přivedou zpátky. Nechtěl jsem se s fotbalem loučit s berlema v rukou nebo někde u stolu, kde oznámím konec kariéry. Pochopitelně, mám svůj věk, jednou skončím, ale sám chci určit, kdy ta chvíle nastane. A až přijde poslední zápas, chci odejít ze hřiště.

Vůbec ne! Ani na něco takového nemyslím. Bylo by špatné, kdybych měl strach někde vzadu v hlavě. Jsem naopak nastavený tak, že zvládám, co je potřeba. Nepřichází v úvahu, že bych měl strach, neuhýbám ani ze soubojů. Samozřejmě vím, že se může něco stát, ale zranění k fotbalu patří, tak to prostě beru.

Nic takového jsem nikdy nedělal a nebudu to dělat ani teď. Žiji přítomností. Hraju, a to je podstatné. Uvidíme, jak se situace dál vyvine, a podle toho se rozhodnu.

Nepřemýšlel, protože jsem v roli hráče a snažím do ní vložit maximum energie, a odvádět v ní co nejlepší výkony. Až hráč nebudu, začnu přemýšlet, co budu dělat dál.

Ať tu trénoval kdokoliv, vždycky jsem se snažil pomáhat tomu, aby mančaft šlapal co nejlépe. Teď je to stejné, takže dělám maximum, abych tomu přispěl.

Znám ho krátkou chvíli, přišel v prosinci, já jsem ještě nebyl úplně fit. Komunikace mezi námi probíhá perfektně, je vidět, že to je hodně zkušený trenér. Jsem přesvědčený, že naše spolupráce bude jen ku prospěchu mužstva. Nevidím v ní z mého pohledu žádný zádrhel.

(směje se) Všichni bychom si asi přáli nestárnout, ale elixír mládí neexistuje. Cítím se dobře, neumím říct, na kolik roků. Snažím se odvádět to nejlepší na co mám. Pak je na trenérovi a realizačním týmu, aby zvážili, jestli mám mužstvu co dát, dokážu mu pomoct a patřím na hřiště, a v jaké pozici. Já jsem rád, a vážím si toho, že na tom hřišti mohu být.

Nechytli jsme začátek soutěže a ztratili několik zápasů, které jsme měli zvládnout. Mužstvo má kvalitu, aby hrálo úplně někde jinde. Máme šikovné hráče. Těmi ztrátami ale odešlo i sebevědomí, kluci si přestali věřit. Je třeba se nakopnout, myslím udělat pár dobrých výsledků. Sebevědomí se vrátí a zase to bude Bolka, jak ji nejen naši fanoušci znají. Už na Spartě jsme podali dobrý výkon, k bodům bylo blízko. Škoda, že jsme neudrželi vedení v dohrávce s Olomoucí a jsme pořád devět zápasů bez výhry. Přesto věřím, že to brzy zlomíme, snad už příští týden doma s Plzní, když náš zápas ve Zlíně je odložený.

Nostalgii už necítím. Samozřejmě to je pro mne známé místo, k němuž mě váží i příjemné vzpomínky. Vždycky se budu na Letnou rád vracet. Pořád tam je pár lidí, které moc rád potkávám a popovídám si s nimi. Ale žádná nostalgie mi nohy nesvazuje. Kopu za Boleslav, pro ni se teď snažím udělat maximum, a nemyslím na nic jiného, než abychom byli úspěšní.

Stala se z něj atletická disciplína. Kolem mne běhají samí namakaní borci. Ubývá fotbalistů, kteří si opravdu hodně rozumí s balonem. Takových za mých mladých let bylo hodně, dneska už je nás pár, mohu-li se mezi ně počítat. Ti techničtí hráči nebyli třeba tak běhaví, ale s míčem to uměli, rychlost nahrazovali právě tou technikou, přihrávkami, vymýšlením akcí. Hráli fotbal, na který se hezky koukalo. Dnes je to hodně hlavně o tom rychlém běhání.

Netvrdím, že mi vyloženě chybějí, ale já těch ryzích fotbalistů pamatuji hodně. Bylo jich víc než těch atletů, dneska je to naopak. Ale fotbal jde tímhle směrem, s tím nic nenadělám.

Samozřejmě! Zahrál jsem si anglickou nejvyšší soutěž, která je podle mne nejlepší ligou na světě. Na ten gól nikdy nezapomenu, bylo to dva metry od šestnáctky, trefil jsem balon perfektně do horního rohu branky. A ještě proti Liverpoolu! Bohužel jsme stejně prohráli. Ale na ty dva roky v Readingu se nedá vzpomínat jinak než krásně.

Nejdůležitější ne, ale nejhezčí asi ano. Těch branek opravdu moc nedávám, pár pěkných jsem přesto vstřelil, ale tahle byla asi opravdu nejhezčí.

Oba byly důležité, ale větší váhu u mne má ten v Mnichově, pomohl jsem jím k postupu na evropský šampionát. Kde jsem si pak i zahrál.

Kdo by nechtěl znovu vyhrát titul, když hraje ligu, ale v téhle sezóně to nebude. V první řadě musíme zachránit Mladou Boleslav v nejvyšší soutěži, pak se uvidí, co bude dál. Momentálně si žádné jiné mety nedávám. Ale pořád se cítím dobře, takže třeba ještě někdy...

... na úterní zákrok na Housku. Opravdu to nebyl úmysl. Vždyť vím až moc dobře, co je to vážné zranění. Byl jsem v pohybu, který už nešlo zastavit. Nešťastná náhoda, že kolíky sjely a utrpěl tržnou ránu. Hned jsem se mu omluvil a přeji mu upřímně, aby se co nejdřív vrátil na hřiště.