Hlavní obsah

Nádor, epilepsie a prasklá plíce! Jiráček mě natřel a zachránil mi tím život, vypráví jablonecký stoper

Jablonec nad Nisou

Nádor, epilepsie a na konci května prasklá plíce. Stoper Marek Kysela si za poslední rok prožil zdravotní martyrium, z něhož mrazí v zádech. Pětadvacetiletý jablonecký fotbalista se po strastiplném období vrací zpět na trávníky a věří v lepší zítřky.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Jablonecký obránce Marek Kysela si prožil neskutečné zdravotní trable.

Článek
Fotogalerie

V lize jste se naposledy objevil v závěrečném kole minulé sezóny, kdy vám na hřišti Karviné praskla plíce. Co se stalo?

Poslední tři minuty zápasu jsem cítil píchání na pravé straně. Nejprve jsem myslel, že to je jenom zablokované žebro. Utkání jsem ještě dohrál, jenže pak jsem si sedl a začalo mi v tom píchat víc. Nemohl jsem se ani pořádně nadechnout. Raději mi zavolali záchranku. V nemocnici udělali rentgen a píchli mi nějakou injekci, po které to povolilo. Říkal jsem si, že šlo fakt jen o zablokované žebro. Výsledky ale ukázaly, že pravá plíce celá praskla.

Samovolně?

Ano, ale lékaři mi tvrdili, že se to občas u vysokých mladých kluků stane.

Okamžitě jste tedy podstoupil operaci?

Absolvoval jsem zákrok v lokální anestezii. Oblast mi znecitlivěli, mezi druhé a třetí žebro mi zabodli trubičku. Byla napojená na takovou mašinku, kterou jsem nosil pořád u sebe. Když jsem v nemocnici šel na záchod, vytáhl jsem ji z elektřiny a pak zase zapojil. Takhle pořád šlapala a plíci mi nafoukla.

Jak dlouho to trvalo?

Obvykle to trvá asi týden, já měl ale plíci za čtyři dny v pohodě, takže byl možný převoz z Karviné do jablonecké nemocnice, kde jsem strávil ještě další týden.

Během posledního roku vás stíhaly neskutečné trable. V dubnu 2016 během semifinále MOL Cupu se Spartou odstartovaly...

Spadl jsem na zem, Petr Jiráček mě chtěl přeskočit a nechtěně mi kolenem vrazil do hlavy. Trochu se mi motala, ale chtěl jsem v utkání pokračovat. Jenže doktoři řekli, že když je to náraz do hlavy, raději bych hrát neměl. V nemocnici mi pak udělali vyšetření CT a že si mě tam nechají přes noc. Druhý den mi doktor sdělil, že mi našli nádor. Odvezli mě do liberecké nemocnice, kde se na to specializují. Doktor mi pak vysvětlil, co se bude dít dál.

Kdy jste šel na operaci?

Šlo to rychle, protože 27. dubna mi našli nádor a 3. května jsem podstoupil zákrok.

Co jste v tu chvíli vnitřně prožíval, když jste se o diagnóze dozvěděl?

Mě osobně nenapadalo vůbec nic. Já prostě věděl, že jdu na operaci. Doktor mluvil sebevědomě, že nádor vyndají, že takových zákroků dělali plno. Takže jsem se ani nebál.

Rodina tedy psychicky trpěla víc?

Nedávali to najevo, ale měli větší strach než já. Pro mě by taky bylo daleko horší, kdyby se stalo něco jim.

Měl jste ještě před střetem s Jiráčkem nějaké příznaky?

Právě že vůbec ne. Hlava mě nebolela, ani se mi netočila. Doktor říkal, že kdyby se na to nepřišlo takhle náhodně, že za půl roku už by nádor mohl být větší a bylo by to špatné. Petr Jiráček mě nechtěně natřel a vlastně mi zachránil život.

Jiráček po sezóně odešel ze Sparty hostovat právě do Jablonce. Bavil jste se s ním o tom?

Ano. Ještě když jsem ležel v nemocnici, tak jsem zjistil, že k nám jde. Petr byl později ještě u toho, když jsem měl epileptický záchvat v Jablonci. A taky mi pomohl.

Záchvaty vám začaly po operaci nádoru?

První jsem překlepal sám. Nějak jsem ho zvládl, ale nevěděl jsem, o co jde. Odvezli mě do nemocnice a nasadili prášky. Pak jsem měl ten už zmíněný v jablonecké kabině.

Takže záchvaty se vám nevracejí?

Dali mi nějakou silnější dávku léků a vypadá to, že by to mohlo fungovat. Já mám těsně předtím auru a zhruba pět minut na to, abych ostatním řekl, co se bude dít. Můžu si lehnout, abych nespadl a nepraštil se. Navíc jsem si koupil ještě jeden lék, respektive takový roztok. Jakmile na mě jdou příznaky, stříknu si ho do pusy.

Už jste ho tedy vyzkoušel?

Když jsem ležel s plící, tak jsem toho moc nenaspal a únava mi poslední noc vyvolala záchvat. Cítil jsem příznaky, tak jsem rychle spěchal k batohu, kde jsem měl ten roztok. Kluci, kteří se mnou byli na pokoji, mi pomohli natáhnout dávku. Já si lehl a čekal. Pořád to sílilo a já si říkal, že ten lék asi nefunguje. Jenže pak to najednou úplně přestalo.

Ke střetu s Jiráčkem došlo loni 27. dubna, plíce vám praskla letos 27. května. Skoro to vypadá, jako by pro vás číslo 27 bylo zakleté.

Navíc 27. července, tedy docela nedávno, mi lékaři ještě nasadili antibiotika kvůli zánětu močových cest. Ale ta první sedmadvacítka mě zachránila. Měl jsem takové štěstí v neštěstí.

V předchozí sezóně jste odehrál v lize pouze čtyři zápasy, v té aktuální ještě ani jeden. Je to hodně frustrující?

Musím říct, že už jsem si na to docela zvykl. Zvládám to psychicky docela v pohodě.

Pomohlo vám v těžkých chvílích, že máte doma tříletou dceru, které jste se mohl věnovat?

Ano, po operaci hlavy jsem s ní byl hodně. Trávili jsme spolu spoustu času. To samé platilo, když jsem měsíc po prasklé plíci nesměl nic dělat. Bylo to moc fajn.

Před pár dny jste už hrál za juniorku. Jak se v současnosti cítíte?

Teď už dobře. Už během letního soustředění v Rakousku jsem nabíral kondici. Jezdil na kole, běhal a zkoušel i trochu s balónem.

Měl jste po všech zdravotních peripetiích ještě chuť vrátit se k fotbalu?

Po prasklé plíci mě myšlenky o konci kariéry napadaly hodně. Když mi říkali, že léčba bude trvat další půlrok, už se mi vracet moc nechtělo. Když se mi ale plíce nafoukla takhle rychle a oznámili mi, že půjde jen o dva měsíce, tak jsem si řekl, že to ještě zkusím... (úsměv)

Je vám 25 let, stále máte velký kus kariéry před sebou. Jaký je váš fotbalový sen?

Pan Pelta mi prodloužil smlouvu o rok a pak uvidíme. Musím na sobě letos zapracovat. Snad už se mi nic nestane. Určitě bych dal cokoliv, kdybych se někdy v budoucnu ještě mohl vrátit do zahraničí. Nemusí to být Itálie. I když jsem v mládežnických letech působil v juniorce Interu Milán a mám tuhle zemi nejradši.

A jednou si třeba zahrát s hvězdami, jako je Ibrahimovic, Materazzi nebo Balotelli, s nimiž jste se v týmu Nerazzurri potkal.

Mario Balotelli hrál za áčko, ale hodně za námi jezdil, protože se znal s některými našimi kluky z juniorky. Jeden zápas se s námi byl dokonce rozehrát. Pak se ale porval na tréninku s jedním hráčem. Vyhodili ho a pak už nepřišel... (smích) Ale rozhodně nemůžu říct, že by se ti slavní kluci chovali nějak nadřazeně. Snažili se nám mladým spíš pomoct.

V Interu jste strávil čtyři roky a pod současným sparťanským koučem Stramaccionim s ním vyhrál juniorskou Ligu mistrů. Co vám z Itálie nejvíc chybí?

Jídlo. Třeba v Česku se servíruje k obědu polévka, tam jsou jako předkrm špagety a pak teprve přijde na řadu hlavní chod. Měl jsem tehdy nadváhu (úsměv). Sedělo mi tam ale úplně všechno. Hraje se tam hodně taktický fotbal, který mi vyhovoval. Naučil jsem se také jazyk. Zkrátka to byl pro mě přínos

Reklama

Související témata: