Článek
Co vám proběhlo hlavou, když Viktorii vylosovali Sporting?
Přiznávám, že mi bylo líto, že už nehraju. Na novém stadiónu jsem byl jako divák, zajímalo by mě, jaké je to zespoda. Tohle jsem řekl i portugalským novinářům.
Jak jste jim vykreslil Plzeň?
Nijak zvláštně. Že suverénně vede ligu, že kluci hrají v životní formě. Prohráli sice s Jihlavou, ale to se dá pochopit. Tři dny před tím postoupili přes Partizan, před plným stadionem, na dobrém trávníku. Pak přijede Jihlava, mrzne, tribuny poloprázdný...
Ovšem teď čeká na Viktorii soupeř z jiné kategorie. Může uspět?
Proč by nemohla? Tým je dlouho spolu, čtyři, pět let. Kluci hrají pravidelně poháry, týmová zkušenost je strašně důležitá. Ani já nemůžu říct, že jsem do Plzně přišel zvlášť zkušený, i když mi bylo třiatřicet. Co jsem zažil potom, byla vysoká škola.
Máte na mysli střety s giganty v Lize mistrů?
Nejvíc vás posouvají zkušenosti z velkých zápasů. Učíte se, jak bránit frajery, kteří jsou tak vybavení, že jim nemůžete dát ani metr prostoru. Přijeli jsme na Bayern a zjistili, že dávat si fóra proti Robbenovi nebo Ribérymu je cesta do pekla. Jakmile tito hráči dostanou šanci, namažou si obránce na chleba. A můžete jich tam mít klidně šest. Sporting je taky hodně silný, ale nenapadá mě důvod, proč by Plzeň měla být outsiderem.
V čem je Sporting, jako klub, výjimečný?
Působí v něm nadprůměrní hráči s myšlenkou, že chtějí jít dál. Málokdo je spokojený, koukají po Španělsku, po Francii. Jihoameričani, především Brazilci, kteří díky stejnému jazyku mají snadnou adaptaci, berou klub jako přestupní stanici. Sporting je výjimečný také v tom, že je jedním ze tří portugalských klubů, které se nepřetržitě drží na špičce ligy.
Vy jste si se Sportingem zahrál i Ligu mistrů proti Realu Madrid. Vzpomínáte?
To už je skoro osmnáct let... Strašný, jak to utíká. Vzpomínky mám ale nádherný na celý rok v Lisabonu. Párkrát za život mi vytanula otázka, co by se stalo, kdybych ve Sportingu zůstal a neodešel do Turecka. Vyhovoval mi fotbal i život. Ale jsou to kdyby. V Portugalsku jsem navíc vážil nejmíň v kariéře.
Prý 77 kilo, sedí to?
Dokonce o čtyřicet deka míň. Pořád se do mě navážel fyzioterapeut, abych shodil. Nakonec jsem podlehl. Mám fotku, na které mi jsou vidět i břišáky, ale necítil jsem se dobře. Vybavuji si, že jsem byl v šedesáté minutě vyřízený. Když mě v Guimaraesi trenér po hodině vystřídal, byl jsem zralý na kapačky. Právě tam jsem si řekl, že je to špatně. A zase lehce nabral.
Zůstali vám v Portugalsku kamarádi?
Například Francisco Pereira, při příchodu do Sportingu mi dělal tlumočníka. Jsem mu vděčný, jak nám se svou manželkou pomohli. Studoval v Praze, ale češtinou vládl jako já tehdy portugalštinou. V nadsázce lze říct, že spíš jsem ho já naučil česky. Měl přezdívku meloun.
Proč?
Než ho Sporting zaměstnal, fandil Benfice. Její klubovou barvou je červená. Kvůli mně začal fandit zelenému Sportingu. Prostě meloun.
V kabině Sportingu jste seděl s velkými osobnostmi. Vzpomínáte třeba na brankáře Petera Schmeichela?
Už tehdy byl Peter legendou, s Manchesterem vyhrál Ligu mistrů. Čišela z něj touha vítězit. Kdykoli. Při nohejbalu v šatně, na tréninku, v zápase. Trénoval malého syna Kaspera. Nemazlil se s ním, šil na něj strašný pecky. Říkal jsem si, že je blázen. Před dvěma roky Kasper vyhrál s Leicesterem anglickou ligu. Když ho zabrala kamera, byl jsem dojatý.
A co Joao Pinto?
Vynikající hráč. Dával najevo, že je to hvězda. Občas měl spory s kapitánem Sá Pintem. Dvakrát za měsíc přišel pozdě, a Sá Pinto, obrovský profík, mu nadával. Joao přišel z Benfiky, Sá hrál odmala za Sporting. Probíhal mezi nimi boj o největší hvězdu mužstva.
Měl jste možnost setkat se s portugalskou modlou Eusebiem?
Jednou jsem ho viděl naživo. Prohráli jsme derby s Benfikou, přišel k nám do kabiny a poděkoval za výkon. Jako kdyby Sparta dala trojku Slavii a Pepa Chovanec dorazil do sešívaný kabiny a všem pogratuloval. Kluci byli po prohře naštvaní, ale když přišel Eusebio, legenda Benfiky, zdravili ho. Byla to pro mě zajímavá zkušenost.
V té době do mužstva nakukovali dorostenci Ronaldo s Quaresmou.
Ronaldo s námi párkrát trénoval. Obličej si pamatuju, fotbalově mě ale nezaujal. Byl ještě hodně mladý. O dva roky starší Quaresma mě upoutal víc. Přišel, bylo mu sedmnáct. V týmu byli vynikající obránci, Quaresma je obešel, kdy si vzpomněl. Nechci ale vypichovat některé kluky, všichni ve Sportingu byli strašně pozitivní. V kabině si dělali legraci, bylo to fajn.
A také tajně kouřili.
Byla to velká kuřácká parta. Byl jsem překvapený, když ke mně vtrhli na záchod.
Povídejte.
Sedím, někdo zabuší na dveře. Když slyšeli můj hlas, řekli mi, ať otevřu. Měli tam schovaný zapalovač. Zapálili si, kouřili, popíjeli kafe, klábosili. A já seděl na míse. Když skončili, zase mě zavřeli.
