Do Skotska přijel s batohem, teď odchytal 200. zápas! Místní mě už berou za svého, říká Černý

Pouze krátkodobé. Dostudoval jsem na Univerzitě Palackého v Olomouci, běžel mi kontrakt v Sigmě. Jenže jsem chytal jen za béčko, tím pádem jsem vypadl z reprezentační jednadvacítky. Cítil jsem, že musím na pár měsíců změnit vzduch, vyčistit si hlavu. Do Skotska jsem odjel na blind.

Byl jsem připravený skončit s fotbalem a věnovat se dál studiu. Nebo normálně pracovat. Všechno se ale schumelilo tak, že mě po třech týdnech angažoval druholigový Hamilton, za rok jsem s ním postoupil mezi elitu. Kariéra se mi nastartovala neuvěřitelným způsobem, včetně angažmá v Bulharsku a Řecku mám odchytáno kolem tří set zápasů na nejvyšší úrovni.

Místní mě už berou za svého. Skotsko je malá země, lidé tu fotbal milují. Když přijede pošťák nebo nějaký řemeslník, vědí, ke komu jdou. Moje manželka je Skotka, máme dvouletého synka, který se tu narodil. Dá se říct, že Skotsko je můj druhý domov. Stihl jsem ho celé procestovat, poznávat nová místa mě moc baví.

Pokud má člověk možnost žít v jiné zemi, měl by poznat její kulturu, i různá místa. Ve Skotsku jsem zprvu uzavíral krátkodobé kontrakty. Počítal jsem s tím, že tady brzy skončím, proto jsem co nejvíc cestoval. Vyrážel jsem prakticky každý volný den. První dva roky ve Skotsku jsem ani neměl auto. Jezdil jsem vlaky, autobusy. Na menších ostrovech stopem nebo na kole. Když jsem podnikl cestu na Orkneje, jel jsem třemi autobusovými linkami a poté lodí. Z Glasgowa mi to trvalo osmnáct hodin.

Vnější Hebridy a Shetlandy. Jsou hodně daleko. Teď je to složitější. Není ideální jezdit s malým synkem na kole, na ostrovech fouká a často prší. Ale věřím, že se tam jednou dostanu.

Zprvu ano. Bohužel tím, jak jsme strávili dva roky v Bulharsku a šest měsíců na Krétě, byl pro návrat těžký. Hlavně pro manželku, zvykla si na sluníčko. Ale dá se to.(směje se) V Glasgowě jsme koupili dům, jsme moc spokojení.

Každá soutěž měla něco do sebe. Ve Skotsku mi to ale fotbalově vyhovuje nejvíc. Chytat pravidelně na Celtiku před šedesáti tisíci diváků je přece úžasný zážitek.

V popularitě je to třetí klub v Glasgow. Přirovnal bych naše postavení k Bohemce v Praze, kde je za Spartou a Slavií. My jsme alternativou pro ty, kteří nefandí Celtiku nebo Rangers. Máme fanoušky po celém světě, návštěvy doma na běžná utkání ale nejsou vysoké. Na atraktivní soupeře přijde osm tisíc, na ostatní zhruba polovina. Na druhou stranu máme silnou základnu skalních příznivců, je jich zhruba tisíc, kteří za námi jezdí i ven.

Těžko soudit. Před lety v Hamiltonu jsem se stal hráčem měsíce skotské ligy, toho si moc považuju. Měl jsem i solidní čísla v Bulharsku. Jsem rád, že se nám s Partickem daří, atakujeme první šestku, která bude hrát play off. Loni nám uniklo o skóre, snad to nyní vyjde.

To by byl pro klub historický úspěch. Z ligy to bude těžké, body v play off zůstávají, ztrátu na pohárové příčky máme velkou. Jsme ale ve čtvrtfinále Skotského poháru, třeba to vyjde.

To už mi bude třiatřicet let, uvidíme, jestli o mě bude zájem. Pokud výkonnost mít budu, v Particku bych rád zůstal. Ale jsem otevřený tomu, zakusit ještě jednu zahraniční zkušenost.

Ani ne, záleží vždy na nabídce. Sny člověk může mít, ale pravděpodobnost, že se vyplní, je malá.

Až se bude blížit konec kariéry, tak si se ženou sedneme a rozhodneme se. Život v Česku jsme si už také vyzkoušeli. Při mém zranění jsem rehabilitoval čtyři měsíce v Olomouci. Víme, že možností, kde se usadit natrvalo, je víc.

Moc dobře. Martin Vaniak tehdy onemocněl, tak jsem se dostal do brány. Bylo to v Příbrami, na zmrzlém hřišti. Pro těch pár diváků to muselo být utrpení. Navíc utkání skončilo bez branek. Ale aspoň můžu říkat, že mám čisté konto i z české ligy. (směje se)