Článek
V novém ročníku nejvyšší italské fotbalové soutěže dostáváte v dresu AC Milán mnohem více šancí než v minulé sezóně. V čem je největší rozdíl?
Jde o souhru řady věcí. Já jsem se cítil velmi dobře už v přípravě. Absolvoval jsem všechny tréninky bez jakýchkoliv úlev, k tomu ještě dvě výhry s národním týmem před startem ligy. To všechno posílilo mé sebevědomí. Navíc se zranil Serginho, který má problémy se zády. To všechno v součtu znamená moje pravidelné starty.
Ve srovnání s minulou sezónou se musíte cítit jako v pohádce. Tehdy jste do AC Milán přestoupil jako posila, ale z velkého očekávání se zrodilo spíše zklamání.
Tehdy byla moje pozice hodně poznamenána skutečností, že jsem z Udine přišel po zlomenině nohy. Prakticky jsem neabsolvoval letní přípravu. A věřte mi, je něco jiného trénovat sám a být každý den v zápřahu s mužstvem. Navíc jsem během těch prvních dvanácti měsíců poznal spoustu věcí, seznámil se s fungováním velkoklubu, jakým je AC. A teď jsem vážně spokojený. Je to diametrální rozdíl proti minulé sezóně.
Zmínil jste i fungování AC Milán. Už jste se naučil žít s obrovským tlakem, jemuž jsou hráči v klubu vystaveni?
Je pravda, že i na tohle jsem si musel zvyknout. Každý chce jen vyhrávat, nic jiného se od nás nečeká. Když dvakrát remizujete, hned se objeví spekulace, co za tím stojí. Ale už jsem se s tím naučil žít.
Jak moc se na náladě v týmu a jeho ambicích podepsal fakt, že jste byli potrestáni odpočtem osmi bodů za účast v korupční aféře?
Ten trest byl hodně nepříjemný, ale i přesto máme ty nejvyšší cíle. Chceme vyhrát italský titul a dojít hodně daleko v Lize mistrů.
Jenže všichni mluví o tom, že vaše obrana je plná čtyřicátníků a hodně přestárlá. Navíc během letní přestávky největší rival, jímž je Inter, hodně zbrojil.
Je pravda, že Inter všichni považují za největšího favorita. Posiloval skutečně ve velkém a dobře. Jenže nákupy nejsou všechno, ty vám titul nevyhrají. A poznámky o stáří Maldiniho a dalších kluků mě dost udivují. Za sedm utkání jsme dostali dva góly. To je myslím výmluvná vizitka obrany. Jistě, možná jim chybí rychlost, ale nahrazují ji obrovskými zkušenostmi.
Takže nikdo si nedělá alibi tím, že po bodovém odpočtu a s ohledem na posilování konkurence byste měli být třeba jen na pohárových příčkách?
Rozhodně ne. Loni jsme skončili v lize druzí, vypadli jsme v semifinále Ligy mistrů. To zrovna není považováno za úspěch. Věřím, že letos se z nějaké trofeje radovat budu.
Promítla se pohoda, kterou jste získal v klubu, i do rodinného života?
Určitě. První rok byl hodně složitý nejen pro mě, ale i pro rodinu. Dcera si zvykla na školu, manželka už také přivykla novému prostředí, je to všechno prostě mnohem příjemnější.
Takže se loňské trápení z klubu přenášelo i na rodinu?
Nejsem ten typ, který by tahal fotbalové starosti domů, ale když rok prakticky nehrajete, je to znát. Nálada byla smutná. Navíc jsem byl hodně pryč. Prakticky celý rok jsme hráli systémem neděle-středa-neděle. K tomu ještě nároďák. V Udine tolik fotbalových povinností nebylo.
Trpěl jste fotbalovým i rodinným strádáním hodně?
Nemohu říct, že jsem trpěl. Ale když hrajete, když jste součástí mužstva jako letos já, tak si všechno víc užíváte. Je mnohem lepší pocit být v základní sestavě AC Milán než sedět na lavičce nebo na tribuně.
Kromě pravidelných startů jste se už prosadil i střelecky. Určitě jste byl rád nejen kvůli statistikám, ale i vzhledem k sázce s Tomášem Ujfalušim. Ta vás přece zavazovala, že bez gólů se nesmíte oholit...
Bylo to tak. Ale abych řekl pravdu, oholil jsem se asi dva nebo tři dny před utkáním, v němž jsem skóroval. Po delší době za mnou totiž dorazila manželka s dcerami a dívaly se na mě trošku divně.
A vyměřil vám Tomáš Ujfaluši za porušení sázky nějaké penále?
Ne. Už jsme oba měli vousy hodně dlouhé. Navíc i Tomáš to musel zkrátit, už ho doma nezdravili... (směje se)
A jak to bylo u vás?
Mladší dcera Kristýnka, které bylo třináct měsíců, se na mě dívala hodně vyjukaně. Nechtěl jsem ji dál strašit. A ani manželka nebyla ze zarostlé tváře nadšená.
Naznačil jste, že zatížení je mnohem větší než v minulém působišti. Kolik času máte na dcery?
Moc ne. Když hrajeme italskou nejvyšší soutěž, k tomu Ligu mistrů a ještě utkání reprezentace, tak měsíc uteče, aniž bych byl pořádně doma. Karolína už je velká, ta to bere jinak. Ve škole se jí líbí, našla si kamarády. S mladší je to trošku horší, hlavně pro mě. Teď zrovna přichází do věku, kdy začíná chodit, všechno zkoumá, se vším si hraje.
Je mladší dcerka velkým "mazánkem"? Rozmazlujete ji?
Já věřím, že jsem dobrý táta. Jsem hodně na cestách, ale jak jen to jde, snažím se jí věnovat, trávím s ní pak prakticky veškerý čas. Je pravda, že bych jí nejraději pokaždé koupil celý obchod. Nicméně se snažím krotit. Vím, že by se to nemělo dělat, aby si děti dárků vážily.
Budíte velké pozdvižení, když vyrazíte s kočárkem do města?
Když Italové vidí děti, jsou hodně přátelští. Hned se na malou dívají. Třeba v obchodech by jí hned všechno zkoušeli, ale je to všechno v patřičných mezích.
Nyní jste ji musel opustit kvůli reprezentačním povinnostem. Český tým čeká nejprve San Marino a následně Irsko. Jak moc se na tyhle zápasy těšíte?
Teď jsme vážně hráli každé tři dny, takže já jsem rád, že tady přijdu na jiné myšlenky, změním prostředí a trošku zregeneruji síly.
A co o soupeřích víte?
O San Marinu prakticky nic. Jen to, že dostali třináct gólů od Německa. Ale podcenit je určitě nesmíme. Nicméně v tomto utkání je vítězství povinné. V Irsku nás čeká zřejmě nepříjemné prostředí a hodně těžký zápas, ale já věřím ve zopakování výkonu ze Slovenska a další šestibodový zisk.
Jak moc jste nadšený z nutnosti absolvovat souboj se San Marinem, v němž půjde zřejmě jen o skóre?
Kluboví trenéři asi z takových zápasů velkou radost nemají. Ale je to kvalifikace a v té nelze dělat rozdíly mezi Itálií a třeba právě San Marinem.
