Rubriky:

Ostatní

Vzpomínky jubilanta Kouby: Se Sieglem a spol. v multikáře či s pytlem hamburgrů přes dálnici

27. ledna 2019 19:08 - Praha

Dnes si malí gólmani hrají na Petra Čecha, v devadesátých letech byl jejich idolem Petr Kouba. Bývalá ikona Sparty a opora české i československé reprezentace už ale mezi tyče nechodí ani při „srandamačích". „Mám rozum, vím, kolik mi je," culí se šéf mládežnických reprezentačních brankářů, který v pondělí oslaví 50. narozeniny.

 

Radek Malina, Kaprun, Právo

Na kolik se cítíte?

Když mi bylo dvacet, padesátiletí pro mě byli staří dědci. Staří na fotbal, na ženský, na všechno. Teď jsem tam i já. Cítím se přiměřeně věku. Ani si nepřipouštím, že mi je tolik.

Od konce vaší kariéry uběhlo 14 let. Vzpomenete si občas na velké zápasy?

Nepřijde mi, že jsem někdy fotbal hrál. Když si při tréninku stoupnu mezi tyče a snažím se klukům něco ukázat nebo vysvětlit, v duchu si říkám: Jak jsem to mohl dělat, vždyť ta branka je strašně velká! Když se blížil konec kariéry, ze všech stran jsem slyšel, že mě čeká těžké období. Skončil jsem ze dne na den a nic náročného jsem v tom neviděl. Žádný problém.

Vám nechyběla kabina, adrenalin ze zápasů?

Já jsem na Spartě hned zaplul do trenéřiny. Připravený byl David Bičík, nechtěl jsem mu stát v cestě. Přišlo mi, i vzhledem ke klubu, férovější skončit. Přijel jsem tehdy domů, manželce jsem oznámil, že mám od Sparty nabídku na práci u mládeže. Ale že si klidně dám rok pauzu a vynahradím jí roky, které trávila většinou s dětmi sama.

Co odpověděla?

Máš práci? Tak pracuj. Že prý už si zvykla.(směje se)

Našel jste se v trenéřině?

Od prvního dne. Působil jsem u juniorky, dorostu, pak i u žáků. Za nějaký čas jsem dostal laso ze svazu, který chtěl postupně zavést trenéry brankářů pro všechny mládežnické reprezentace. Tím začala moje práce pro svaz.

Na Strahově se potkáváte s mnoha bývalými spoluhráči ze Sparty i národního mužstva, kteří působí v různých rolích u reprezentačních výběrů. Pořád se špičkujete?

Ve střehu nás udržují hlavně mladí kluci. Byť jsme v jejich očích už starší páni a tolik si netroufnou. Mezi námi ale fórky pořád jedou. Občas zavzpomínáme i na legrácky ze Sparty.

Je pravda, že vás ve Stromovce vozili zahradníci na multikáře?

Šlo o nápad Sigiho (Horst Siegl). Den po zápase jsme ve Stromovce běhali kolečka na čas. Míjeli jsme partu zahradníků, Sigi je ukecal, aby nás popovezli. Naskočili jsme na korbu, urazili jsme dobrých pět set metrů. Hodily se. Chvíli jsme počkali a pokračovali ve výklusu.

Trenér si ničeho nevšiml?

Nahodili jsme unavené obličeje. (směje se) Trenér nás naopak pochválil, že máme dobrý čas. Byly to klukoviny, ale myslím, že takové slušné. Když se vyhrávalo, podobné věci se prostě děly. Člověk byl mladý... Když si vzpomenu na pytel hamburgrů, se kterým jsem přebíhal dálnici.

Šlo o nějakou sázku?

Mívali jsme ve Spartě předzápasová soustředění v Průhonicích. Nejmenovaný trenér nám v jídle moc nepřál. Dostávali jsme strašně malé porce, měli jsme hlad. A když máte hlad, snažíte se najít řešení.

Našli jste ho v McDonaldu?

Přesně tak. Prohrál jsem střižbu a vyrazil do nedalekého mekáče, který byl na druhé straně dálnice. Zpátky jsem ji přebíhal s dvaceti hamburgry v papírovém sáčku. Donesl jsem je v pořádku, večeře byla královská. (směje se)

Vaše kariéra je rozdělena na dvě období. Zprvu úspěšnou éru vystřídala smolná, provázená zraněními. Považujte za zlomový moment nešťastný vítězný gól od německého útočníka Bierhoffa ve finále ME 1996 v Anglii?

Nemyslím. K horšímu se všechno zlomilo později, na hostování v Kaiserslauternu. Vypadalo to, že budu jednička, těsně před prvním mistrákem jsem se zranil. Osm měsíců pauza.

Prožíval jste psychická muka?

Ovlivnily mě dvě události. Smrt táty ve dvaadevadesátém a pak toto zranění. Uvědomil jsem si, co je v životě opravdu důležité. Když půl roku nemůžete kopnout do míče, zjistíte, že fotbal není všechno. Kariéru už jsem nevnímal zásadně.

Cítil jste, že se blíží její konec?

Tenkrát ještě ne. Bylo mi osmadvacet, což je na brankáře mladý věk. Měl jsem v sobě pořád touhu se prosadit. Ale věděl jsem, že nemám dobře rozdané karty. Že se kariéra dál nevyvíjela podle představ? Svět se nehroutil. I teď bych se vydal stejnou cestou.

Trápila vás dlouho inkasovaná branka ve finále ME?

Gól blbec ve Wembley mě pořád štve. Pustil jsem ho v nejdůležitějším zápase kariéry. Být první nebo druhý je velký rozdíl, navíc kvůli tak pitomé brance. Mohli být mistři Evropy. Někdo to nazývá osudem.

A čemu ho připisujete vy? Smůle?

Smůle ne. Prostě míč skončil v bráně. Je to sport. Tečka.

Za čtyři roky jste zažil jiný nepříjemný moment, kouč Karel Brückner vás nečekaně vyřadil z nominace pro OH v Sydney. Že zůstáváte doma, jste se dozvěděl od novinářů.

Upřednostnil jsem olympiádu před možností poprat se o místo v klubu. Hltal jsem ji jako kluk, najednou jsem mohl být o toho. Dokonce vypadalo, že ji odchytám. Trenér se nechal slyšet, že mu spadl velký kámen ze srdce, že má gólmana na olympiádu. Že mi informaci jako první oznámili novináři, bylo zvláštní.

Bral jste vyřazení jako velkou křivdu?

Trenér má na takový krok právo. Ale mrzel mě způsob, jakým se situace řešila. Byl špatný.

Vyříkali jste si to s koučem Brücknerem?

Volal, až když se celá záležitost rozjela. Jenom řekl: Hele, takhle jsem se rozhodl. Později jsme si nic nevyříkávali. Nebyla potřeba.

Jaké máte plány do budoucna? Neláká vás zkusit si kouče brankářů v zahraničí?

Láká mě se zlepšovat. Když jsem přišel na svaz, měl jsem cíl vybrat kluky, kteří jednou nahradí Petra Čecha. Myslím, že se mi to celkem povedlo. Všichni tři vytipovaní, Tomáš Vaclík, Tomáš Koubek i Jirka Pavlenka, prošli mládežnickými nároďáky a vylétli až do áčka. Věřím, že se v Česku budou dál rodit dobří gólmani. Svým dílem bych chtěl přispět k jejich růstu.

Robert Neumann

Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní