Rubriky:

Ostatní

Lavička vzpomínal na tatínka i trenérskou ikonu. Uhrin dal před královnou přednost Spartě

21. března 2017 17:42 - Praha

Dál se dívá tam nahoru do nebe. A pokaždé, když dumá, jak zareagovat na herní situaci, se ptá: Co by v podobné chvíli udělat trenér Ježek? „Mé rituály se skutečně nemění, ale tentokrát jsem se díval tam nahoru ještě jednou. Můj táta by právě dnes slavil narozeniny. Kdyby se toho dožil, měl by radost, že jsem se stal podruhé Trenérem roku,“ přiznával kouč reprezentační jednadvacítky Vítězslav Lavička. Po deseti letech se v pondělí znovu dočkal pocty, která je během kariéry dopřána jen pár vyvoleným.

 

Vlastimil Vacek, Právo

Sparťanská trenérská ikona Václav Ježek se podobného ocenění dočkala také dvakrát. Ale to jen proto, že nejlepší trenér roku je vyhlašován až od roku 1985, takže úspěchy trenérského mága s železnou Spartou prostě dřív nemohly dojít ocenění. To jeho letenský nástupce Dušan Uhrin se ho dočkal. A hned pětkrát!

K Ježkovi vzhlíželi oba

„Víťa Lavička byl obrovským profíkem jako hráč a je jím i jako trenér. Dobře ho znám, protože jsem ho měl dva roky v Chebu a pak ještě o půl roku déle ve Spartě. On se může k těm pěti oceněním také dostat," patřil k prvním gratulantům Dušan Uhrin starší.

Celý rozechvělý, rozklepaný a úplně naměkko. Byl to ve Španělském sále na Pražském hradě i jeho večer. Nejdříve defilé na pódiu s jeho stříbrným týmem z evropského šampionátu v Anglii v šestadevadesátém, poté vstup do Síně slávy českého fotbalu. K takovým legendám, jako byli Masopust, Bican, Kvašňák, ale samozřejmě i Panenka nebo Nedvěd. I Václav Ježek a jeho zlatý tým z mistrovství Evropy v Bělehradu k nim patří.

„I já k němu vzhlížel a učil se od něho. Snad jsem byl pozorným žákem," přiznával Dušan Uhrin, že měl podobného mentora a obdobný trenérský vzor, jako Vítězslav Lavička.

„Proto ty pohledy nahoru, proto rituály, které jsou stejné, ať se hraje přátelský zápas, nebo utkání o všechno. Byly stejné v roce 2006, kdy jsem se stal Trenérem roku poprvé, stejně jako třeba loni, kdy jsme se s reprezentační jednadvacítkou probojovali na evropský šampionát, jenž se bude hrát letos v Polsku. Těm klukům patří můj díky, protože oni mají hlavní zásluhu, že jsem dnes tady," vypravil ze sebe Lavička s pokorou sobě tolik vlastní.

„Za těch deset let jsem se samozřejmě změnil. Jsem o nějaké kilo starší, šedivější, ale fotbal mě baví pořád stejně. A trénování si také užívám a nacházím stále novou a novou motivaci. Teď třeba v evropském šampionátu jednadvacítek v Polsku, který je velkým lákadlem a výzvou pro nás všechny. Pro mě, hráče, realizační tým a věřím, že i pro celý český fotbal."

Místo za královnou spěchal na špionáž

Naslouchající Uhrin Lavičkově zpovědi přitakával. Dobře ví, co takový úspěch na mistrovství Evropy znamená, jak ho člověk prožívá a jak se k němu i po letech ve vzpomínkách vrací. Zvláště, když před dvěma desetiletími šlo v Anglii o velké EURO a on to s národním týmem dotáhl až do finále v posvátném fotbalovém chrámu v londýnském Wembley.

„A tam jsem mohl podat ruku anglické královně. Já se s ní mohl setkat i tady na Hradě, když přijela do Prahy na oficiální návštěvu a právě ve Španělském sále se konala slavnostní recepce, na níž jsem byl také pozván. Jenže jsem se omluvil a místo toho jsem jel do Německa sledovat zápas příštího pohárového soupeře Sparty. Nechtěl jsem pozorování nechat jen na asistentovi. Tak jsem byl fotbalem a trénováním posedlý," svěřoval se Dušan Uhrin po dvou desetiletích ve chvílích fotbalové blaženosti.

„Ty dva velké zážitky mně nikdo nevezme. Finále ve Wembley a večer, kdy jsem se ocitl v Síni slávy po boku největších osobností českého fotbalu."

zp, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní