Článek
Nejdůležitější zápas svého života ale v sedmašedesáti letech prohrál, takže se s ním ve středu v pražském strašnickém krematoriu loučil celý český fotbal. Brňáci Jarůšek, Kroupa, Václavíček i s dresem Zbrojovky, který do Prahy přivezli s podpisy spoluhráčů, s nimiž v osmasedmdesátém získal Pešice mistrovský titul, slávisté a sparťané Cipro, Šmicer, Kuka, Siegl, Hašek, Jarošík bez sebemenší stopy rivality, která pražská S od nepaměti provází.
Stáli vedle sebe, hlavy svěšené, smutek v srdci i duši.
„On to byl chlap, který svou přímostí, nadhledem a přátelskou povahou dovedl spojit všechny. I sparťany a slávisty," pronášel nad rakví mezinárodní sekretář fotbalové asociace Rudolf Řepka a s pohnutím v hlase děkoval, že i jeho přivedl během teplického angažmá do velkého fotbalu a připomínal i Pešiceho působení u české reprezentace.
„S trochou nadsázky řešeno, on byl a zůstane jejím nejúspěšnějším trenérem, protože pod jeho vedením národní tým všechny tři zápasy vyhrál."
„Nastupovali jsme proti sobě ještě jako hráči, poznal jsem ho i jako kolegu trenéra, který měl na Strahově svůj stůl hned vedle mého. Férový chlap, z něhož prýštily životní i fotbalové zkušenosti a nadhled, velká osobnost," vzpomínal kouč jednadvacítky Vítězslav Lavička, u jehož týmu dělal Pešice asistenta, konzultanta i pozorovatele.
„Chlap s velkým srdcem, kterých odešlo v poslední době z tohoto světa až příliš mnoho. Macela, Baťa, Sloup, teď Pepík Pešice," snažil se skrýt slzy jeho vrstevník z Hané Petr Uličný, byť ti kolem - reprezentační trenéři Jarolím, Lavička, Bílek, stejně jako Rada, Jarabinský, Šilhavý, Verbíř a spol. - by mu je nezazlívali. Ve středečním poledni cítili totéž...
