Článek
Musel jste si ale prožít pořádné nervy, když běžela už třetí minuta nastavení, váš tým s Plzní pořád prohrával a pohár a s ním i vysněný double se vzdaloval...
Viktorka byla k vítězství opravdu hodně blízko, ale my věřili do poslední chvíle.
I přesto, že jste prohrávali, soupeř vás přehrával a už už trofej svíral v rukách?
Nezbylo, než riskovat. A to přesto, že jsme si za celou druhou půli nevypracovali jedinou příležitost. I proto jsem vystřídal a vsadit vše na jednu kartu
Hodně šťastnou, neboť vás musel vysvobodit pokutový kop odpískaný v nastavení a proměněný Hušbauerem.
Především nás vysvobodila úplně poslední akce dohraná naštěstí až do konce, po níž následovala penalta. Ta nás vrátila do hry, i když penaltový rozstřel představoval loterii, v níž ani jedno mužstvo nechtělo prohrát. I proto jsme se tahali až do desáté série.
Pro vás vítězné. Při výběru exekutorů jste měl také šťastnou ruku...
To já ne, to asistent Zdeněk Svoboda měl výběr střelců na starosti. Jeho seznam obsahoval pět exekutorů a pak už se rozhodovali hráči podle toho, jak se cítili. Ale pravdou je, že jsme se v týdnu na penalty chystali a dokonce i brankáři je trénovali.
Nemuselo k nim dojít, kdybyste dokázali ve druhé půli Plzni vzdorovat. Čím to, že vás tak viditelně přehrávala?
Nebyli jsme tak aktivní jako do přestávky, kdy byla hra vyrovnaná. Nechali jsme se zatlačit, po zisku míče jsme se těžko dostávali na soupeřovu polovinu. Z toho pramenil tlak Plzně a její vedoucí gól.
A vaše další dávka štěstí spočívající v tom, že protivník další dvě vyložené gólové příležitosti nezužitkoval.
Připouštím, že naše vítězství bylo dost šťastné, neboť Plzeň byla blízko tomu, aby zvedla pohár ona. Ale důležité bylo i to, že my bojovali do poslední chvíle.
A nakonec vyhráli i penaltový rozstřel a slavili double. Opět po sedmi letech a navíc jako jediný tým, který něco podobného v éře samostatného českého fotbalu dokázal.
Jsme rádi, že se nám podařilo dál posunout sparťanskou historii. Radost je o to větší, že se to povedlo v sezóně, kdy náš klub slaví sto dvacáté výročí.
Nakonec se vše v dobré obrátilo. Na začátku blamáž na evropské scéně a vyřazení z kvalifikace o Evropskou ligu s podprůměrným švédským soupeřem, na konci titul a zisk poháru k tomu. Dost pikantní příběh...
Asi to tak mělo být. Nejprve jsme zažili rozčarování, ale po následných turbulencích si mužstvo postupně sedalo. A tím, jak jsme bodovali a postupovali pohárem, získávalo sebevědomí a s dosahovanými výsledky se i hra zlepšovala. Finiš pak vyvrcholil vítězstvím v lize i poháru.
Pohárovém finále hodně zvláštním, neboť první půlhodinu ochozy na protest proti současnému dění na domácí fotbalové scéně zarytě mlčely...
První půlhodina byla skutečně neslaná nemastná. Nevím ale, zda to bylo zapříčiněno diváckou kulisou, anebo tím, že se oba týmy oťukávaly a nikdo nechtěl hru otevřít. Ale šlo skutečně o divný pocit hrát před tichými kulisami.
Neobával jste se, aby po zarytém mlčení nedošlo k opačnému excesu? Aby se finále nezačalo přerušovat, anebo aby nedošlo k jeho předčasnému ukončení?
To by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát, takže jsem si přál, aby diváci fandili v rámci vymezených mantinelů a zápas se dohrál bez přerušování.
