Rubriky:

Reprezentace

Mám italský cejch, ale nejsem frajírek, říká Kozák o životě kluka z Opavy v Římě

10. června 2011 07:03

Nikdo z reprezentační jednadvacítky nenosil před evropským šampionátem v Dánsku dres slavnějšího klubu. Útočník Libor Kozák se na jaře stal platným hráčem Lazia Řím. Po třech letech dřiny, kdy mu bylo i do breku. Nyní se může smát. Krušným začátkům i vtípkům spoluhráčů dobírajících si rodáka z Opavy kvůli jeho projevu. „Jsem Itálií poznamenaný,“ přiznává 22letý fotbalista.

 

Jan Handrejch, Právo

Jste v reprezentaci do jednadvaceti let hráčem z největšího a nejslavnějšího klubu?

Na papíře určitě. Ve finále ale záleží na tom, jak moc hrajete, protože jedna věc je být na soupisce a druhá neodehrát ani minutu. Jsem rád, že už šance dostávám a nastupuju.

Doba paběrkování skončila. Jste pro Lazio hodně důležitý?

Jsem součástí týmu! V minulých dvou sezónách a zkraje té poslední byla situace jiná. Byl jsem jen záplata. Ale už jsem pro klub přínosem. Přesvědčil jsem trenéra, že když mě pošle na hřiště, jsem schopný týmu pomoct.

V zimě jste měl z Říma odejít hostovat do Boloni. Nyní varianta odsunu nehrozí?

Jsem v Laziu spokojený. Ale možná by bylo lepší, kdybych hrál ještě pravidelněji, delší časový úsek. Až se po mistrovství Evropy do klubu vrátím, promluvím o všem s trenérem.

Jak se s vámi v Laziu loučili? Věděli spoluhráči, že nejedete na dovolenou, ale do Dánska na šampionát?

Ano. Všichni mi přáli, ať se daří a neudělám jim ostudu.

Co znamená v podání Italů, kteří na šampionátu nejsou, neudělat ostudu?

S jejich sebevědomím to znamená přivézt medaili.

Pro Italy je velké sebevědomí příznačné, že?

Všichni do jednoho si hodně věří. Někteří až nezdravě. Fotbal je na Apeninském poloostrově číslem jedna. Pro lidi jsou hráči někdo! Cítí se jako bozi. A myslí si, že můžou všechno. Když jsem přišel do Lazia, byl jsem pravý opak. Už jsem se změnil. Ale nejsem frajírek. Pochytil jsem zdravou jistotu. I některé další věci.

Už jste se také cítil jako fotbalový bůh?

Po vstřelených brankách ano. Strašně jsem si ty momenty užil. Když skórujete a běžíte s rozpřaženýma rukama proti tribuně s třiceti tisíci šílícími lidmi, člověk zmagoří. Úplně! Třikrát čtyřikrát se mi to stalo. V tu chvíli jste v úplně jiné dimenzi.

Čím vás ještě působení v Laziu poznamenalo?

Jejich gesty. Jsou návyková. Spoluhráči v reprezentaci se mi smějí, když sepnu ruce nebo lamentuju. Křičí na mě: „Grande Libor!“ (směje se) Ale nedělám to schválně. Prostě si člověk gesta zakóduje. Pomáhá si rukama. Pro Italy jde o druh řeči. A samozřejmě akcentem.

Po třech letech máte italský cejch?

Ano. Vážně nejde uniknout...

Jak vám pomohla stopa Pavla Nedvěda, jenž v Laziu působil v devadesátých letech?

Hodně. Jde o největšího Čecha, který v klubu hrál. Dodnes slyším pravidelně od kustodů, jaký byl Pavel hráč a přidával si po tréninku. Jeho jméno mi dodává kuráž.

Nedvěd měl přezdívku Stachanovec. Skvělou kariéru si vydřel. Musel jste se i vy hodně hecovat na začátku působení v Laziu?

První půlrok jsem měl strašnou krizi. Chtěl jsem se vrátit domů! Klub se mnou nebyl spokojený, nehrál jsem ani za béčko. Nevěřil jsem, že uspěju. Ztrácel jsem víru. Ale nějak jsem zlý čas přečkal.

Když šel Nedvěd v Itálii do města, měl problémy s fanoušky, kteří ho nenechali pořádně ani najíst. Jaká je přízeň u mladých hráčů?

Když jdu do restaurace, neplatím nebo mi dají slevu padesát procent. Dostáváme slevy na oblečení. Člověk by čekal, že jako hráč prvoligového klubu bude naopak platit více. Ale vlastně moc neutratíte. Jeden butik nám dal oblečení zcela zdarma a jen řekl, ať šaty nemáme jen ve skříni.

Jak velký skok mimo fotbalový trávník prožil kluk z Opavy přechodem do Říma?

Myslíte v otázce finanční? Samozřejmě obrovský, protože jsem šel z druhé české ligy do první italské. Sám nevím, jak jsem to zvládl. Ale peníze nebyly hlavní motiv. Šlo o fotbal. Velká změna byla i v soukromí. Dvakrát se stalo, že moje oblečení viselo v kabině na ramínku hanby na stropě. Přitom jsem si myslel, že jdu v parádních věcech z Opavy (směje se)... Jejich móda je jiná. A člověka poznamená. Někdy jsou extravagantní až moc.

Užíváte si i přízně dámské části publika?

No, nestěžuju si... Fotbal v Itálii žerou i ženské. Ať už jde o modelky, či o normální holky. Ale mám stálou přítelkyni. Jednou jsme vyrazili na diskotéku. A když zjistilo osazenstvo, že jsem z Lazia, začali za mnou chodit ženské. Ony se nestydí. Prostě si jdou pokecat. Kristýna z toho byla špatná. Nebo jsme šli po ulici a zastavovali mě lidi. Chtěli se vyfotit, podepsat, popovídat si. Já ten vzestup prožíval postupně, ale pro Kristýnu se jednalo o velký šok. Byla vyvalená. V Česku nikdo neví, kdo jsem. Byla překvapená z jednání fanoušků.

Hlídá vás hodně? Je s vámi v Římě?

Zatím jsme byli vždycky čtrnáct dnů spolu, pak byla dva týdny v Praze. Ale od nové sezóny bude v Itálii natrvalo. Chce mě mít pod kontrolou. A já ji vlastně taky.

Po třech letech v Itálii jste v módě kovaný. Kontrolujete tedy vy oblečení partnerky, nebo je při výběru z šatníku hlavní slovo na ní?

Když spolu někam vyrážíme, přijde se mi Kristýna ukázat. Mám poslední slovo. Už se párkrát stalo, že jsem ji poslal převléknout... (směje se).

Radek Malina, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Reprezentace

Filtr článků - Reprezentace