Článek
„Jsem v Belgii ohromně spokojený. Z týmu odešel dosavadní kapitán a trenér ze mě chce udělat lídra obrany. Já takovou výzvu přijímám, protože chci udělat velkou kariéru, a tohle je jediná cesta. Nemůžu se bát," vykládá Simič, jenž po letním přesunu ze San Sira do Mouscronu odehrál všech pět ligových utkání v základní sestavě a slavil jedno vítězství. „I tak je ale klid. Hráli jsme se samými top týmy. Trenér ve mně vidí vůdce, osobnost. Pokud tuhle roli zvládnu, hodně mi to pomůže," věří odchovanec Slavie.
Eden opustil už v zimě 2012. Tehdy přestoupil do Janova, po roce se stěhoval do AC Milán. „Když jsem odcházel do Janova, ani jsem si to pořádně neuvědomoval. Chtěl jsem prostě jen hrát dobře, prosadit se z juniorky do áčka. Ani po přestupu do Milána mi bezprostředně nedocházelo, kde jsem. Ale pak... Všude kolem samí šampióni. Lidi, kteří vyhráli Ligu mistrů, mistrovství světa, mají tituly z největších soutěží světa a stovky odehraných zápasů. Pak si člověk uvědomí, čeho vlastně dosáhl. Víc než AC Milán, Real Madrid a podobné kluby prostě ve fotbale nejde dosáhnout. Je to jiný svět," vypráví Simič.
„To prostředí dělá člověka psychicky silnějším, o fotbalové stránce nemluvě. V juniorce mě vedl slavný útočník Filippo Inzaghi, asistenta mu dělal bývalý skvělý obránce Stefano Nava. Jsou to legendy. Oba mi radili, co je pro útočníka nepříjemné, co dělat," pokračuje Simič.
Přibrzdilo ho zranění
Jakou nejdůležitější radu od bývalého mistra světa a majitele všech největších fotbalových trofejí dostal? „Abych se nikdy neženil," směje se Simič. „Instrukcí bylo snad milión. Třeba jsme tři minuty před koncem vedli o tři branky a on na mě řval, ať jsem na útočníkovi nalepený a nedám mu milimetr prostoru. Byla to denně obrovská škola. Když jsem se pak posunul do áčka, cítil jsem se připravený," říká Simič.
Výrazně ho ale přibrzdilo zranění nohy v dubnu 2015. „Po zlomenině jsem nechtěl na operaci. Potřeboval jsem šest měsíců na zotavení, v zimě pak Milán nechtěl o hostování ani slyšet, a tak jsem zůstal s áčkem. Mrzí mě, že jsem si zahrál jen v přípravě, ale i tak jsem se učil v každém tréninku," vykládá.
V Itálii je zvykem, že na zápasy jezdí prakticky celý kádr, a tak byl Simič pravidelně mezi náhradníky. „Hráči jsou pořád spolu. Kdo není v základu, stejně žije s týmem. Mně říkali, že jsem kapitán lavičky, protože těch zápasů jsem na ní prožil hodně. Už jsem věděl, kdo se půjde rozcvičit, jaké změny trenér udělá. Byl jsem takový Mihajlovičův asistent," culí se Simič.
Když se v létě naskytla šance na hostování, neváhal. „Vlastně jsem rok a půl nehrál. Mám obrovskou chuť. Navíc prostředí je super. Mouscron je malý klub, kde není velký tlak. Hodně hráčů je tam na hostování. Cítíme se jako rodina, která chce ukázat kvalitu," vysvětluje Simič.
