Nejlepší hráčka české historie se vrací na scénu i s dětmi: Syn Matyáš je odkojený tribunou Sparty

Hned bych měla chuť vzít si kopačky a zahrát si. Můj zdravotní stav ale kariéru ukončil. Tak jsem ráda, že můžu turnaj podpořit alespoň v roli ambasadorky. Budu se snažit vidět maximum zápasů.

Pomyslné bariéry padají a ženský fotbal je brán jako regulérní hra. Pokud nějaké předsudky přetrvávají, tak jsou určitě menší než před dvaceti lety. Vždyť v době mých začátků jsem hrála rovnou za seniorskou reprezentaci. To se dnes žádné z holek stát nemůže. Posun je veliký.

Musím přiznat, že jsem měla v plánu hrát do třiceti a maximálně si užít fotbalovou kariéru. A pak skončit kvůli mateřství a věnovat se rodině. Vyšlo to do puntíku, za což jsem vděčná. Vlastně jsem na rozloučenou vyhrála titul ve švédském Malmö. Končila jsem v nejlepším. Jakmile jsem pak otěhotněla, už jsem se těšila na novou kapitolu.

Nejde to tak úplně porovnávat... Ale jako mnohem, mnohem, mnohem náročnější vidím mateřství. Profesionální fotbalista většinou trénuje jednofázově a má spousta času na jiné aktivity. Jako máma nemám čas na nic.

Byly to klidnější roky, ale ten současný naplněný den mi vyhovuje mnohem víc. Program je hodně nabitý, i když občas bych si ráda uzmula hodinku jenom pro sebe. Ale ono to časem asi přijde, protože synovi jsou teprve dva roky. Nejnáročnější období mám za sebou. Až začne chodit do školky, bude už jenom dobře.

Podle povahy by mohl ke sportu inklinovat spíš syn. Dcerku jsem na fotbalový trénink odvedla ve čtyřech letech. Ale řekla mi: „Maminko, já nechci být fotbalistkou." Zkusila jsem to ještě o rok později, ale výsledek byl stejný, takže se věnuje tancování.

Ne. Vůbec. Fotbalové naděje vkládám do syna. Ale i kdyby řekl, že hrát nebude, tak bych se nezlobila. Asi jako každý rodič si přeju, aby děti hlavně byly šťastné. Nechci je do něčeho tlačit, protože to je podle mého nejhorší možná cesta.

Rozhodně ano. V průběhu prvních měsíců života Elišky i Matyáše jsme trávili hodně času na tribunách. Nejdříve s dcerkou v Teplicích, syn je zase odkojený tribunou Sparty, kam jsme chodili, už když mu byly dva tři měsíce. Občas jsem ho dokonce fakt kojila na tribuně...

Matyášovi jsou dva roky a stejně jako já v jeho věku moc nemluví, ale pořád by běhal, něco dělal a kopal do míče. K druhým narozeninám dostal na zahradu dvě branky a fotbalový míč. Je hodně činorodý, mám s ním dost starostí. A táta, protože aktuálně nemá angažmá, tak si užívá malého i dceru neskutečným způsobem. Je to děda na plný úvazek.

Zatím je to v mojí režii, protože bydlíme odděleně. Navíc zatím jde jenom o kopání, ne o pilování techniky. Ale jestli děda zjistí, že fotbal Matyáše opravdu zajímá, tak by se určitě zapojil ještě intenzivněji.

Zatím si užívám rodinného života a jsem vděčná za nynější spolupráci s fotbalovou asociací, s níž budu zřejmě spolupracovat i v budoucnosti. Nebo bych si to alespoň přála. Pokud se totiž do fotbalu vrátím, tak určitě v rámci Česka. Sice mám kontakty v zahraničí, ale takové působení by bylo hodně komplikované.

Ne, to mě neláká. Vidím u taťky, co ta profese obnáší, i když v ženském fotbale nejsou nervy takové. Ale já bych je nakonec určitě měla a prožívala bych všechno stejně, bez ohledu na to, jestli bych vedla tým z první nebo třetí ligy. Trenérské ambice podědil brácha Michal, který vede tým ve slovenské Senici.