Článek
Jaké máte pocity po vstupu na prvoligovou scénu?
Různorodé. Jsem šťastná, že to mám za sebou. Neříkám, že se nám zápas vydařil, protože vždycky se něco najde, ale v globálu jsme odvedli dobrý výkon. Snažila jsem si zápas užít, protože z rozhodcovského pohledu nikdy nevíte, jestli to nebude pro vás poslední utkání. Byl to fakt zážitek, něco jiného než druhá liga.
Pomohlo vám, že jste tady v Olomouci už jako hlavní řídila duel druhé ligy?
Píská se tady fakt výborně, všechno je blízko. Stadion je krásný, i když atmosféra byla komornější, celkem ticho. Ale možná jsem to takhle vnímala jenom já.
Jak se vám před zápasem usínalo?
Celkem dobře, horší už byla noc. Měla jsem špatné sny.
Co se vám zdálo?
Nevím, jestli se to dá prezentovat (smích). Zdálo se mi, že v Olomouci nebudu mít svoje asistenty, že tady budou na lajně kluci z okresu. Prostě hrozné věci. Ale potom jsem se naštěstí probudila a nedošlo to tedy už ani k samotnému utkání.
Hlavní rozhodčí v Olomouci zápasu Jana Adámková.
Luděk Peřina/ČTK
Kdo z hráčů vás v něm nejvíc zlobil?
Nechci zmiňovat konkrétní jména, oni by mi to pak mohli v budoucnu vrátit. Ale celkem to bylo v pohodě, nikdo se nevymykal. Chápu, že po našem rozhodnutí občas panují emoce, že se jedna nebo druhá strana cítí, že to bylo jinak. Někteří hráči byli ukecanější, jako třeba Martin Nešpor. Ale všechno v mezích, na žádný ostřejší slovní konflikt nedošlo.
Během celého zápasu jste si s nimi vykala?
Snažila jsem se s nimi komunikovat jako s partnery. Hráči z první ligy mě neznají, takže ze začátku to bylo vykání, ale potom to přešlo v tykání a oni to brali.
Hodně vás asistenti Paták s Antoníčkem před utkáním podporovali?
Oba kluci byli perfektní. Tým jsem si mohla vybrat a ovlivnit, kdo se mnou bude na premiéře. Vybrala jsem si tyhle dva a věděla, že mi s nimi bude dobře. Musím je za výkon pochválit.
Která situace v zápase byla pro vás nejsložitější?
Penaltový zákrok na olomouckého Dvořáka v prvním poločase. Byla jsem si ale jistá. Jen jsem chvíli čekala, jestli Nešpor nezakončí do brány. Nestalo se, takže jsem ukázala na značku. Pak přišla ještě jedna složitější situace na posouzení v šestnáctce na druhé straně.
Volala jste si před utkáním s Dagmar Damkovou, která v lize odřídila 45 zápasů?
Ne, jenom jsme si psali. Je teď v Uruguayi na mistrovství světa sedmnáctek. Popřála mi hodně štěstí s tím, že se mi zápas určitě podaří.
Letos jste pískala finále Ligy mistryň, za sebou máte i prvoligový duel mužů. Které utkání bylo těžší?
To je neporovnatelné. Ale asi bylo těžší finále Champions League, protože tohle je pro rozhodčí ženu to největší, čeho se dá dosáhnout. Z pozice toho tlaku šlo asi o top utkání.
Pomyslela jste si ve svých začátcích, že se můžete v pískání jednou dostat tak daleko?
Naprosto ne. Upřímně mě ani nenapadlo, že se stanu rozhodčí. Dlouho jsem hrála fotbal a byla jsem k sudím hodně drzá. Pak jsem dostala nabídku pískat a v té souvislosti mi kolegové říkali, že ti, co se na hřišti chovali jako já a přejdou na druhou stranu barikády, bývají většinou dobří. Tak jsem to zkusila, no a zapískala si zápas v první lize.
Měla jste na tribuně rodiče nebo někoho z blízkých?
Nebyli tady, sledovali utkání doma v televizi. Podpora od nich ale byla obrovská, vytvářejí mi úžasné zázemí.
Před samotným začátkem jste dostala od kapitána Sigmy Miloše Buchty velkou kytici a polibek na obě tváře. Potěšil vás slavnostní úvod?
Bylo to hezké. Čekala jsem, že něco proběhne. Přece jenom už je to sedm let, co naposledy pískala Dáša. Tedy událost. Miloš mi říkal, ať se mi premiéra vydaří a popřál mi hodně štěstí.
Váš ligový debut už patří minulostí. Proběhne nějaká oslava?
Určitě si sedneme, někam večer zajdeme. Bohužel, nejsme všichni z jednoho města. Takže s některými posedíme jindy.
