Lídr Litvínova mydlil hokej na nádrži. V Drážďanech si připomene retro časy

Těším se fakt hodně. Odehrál jsem toho v kariéře docela dost, jsem zvědavý, jak to bude vypadat.

Na fotbaly tam mají pokaždé parádní atmosféru. Snad bude skvělá i teď. Open Air Game už před čtyřmi lety v Drážďanech pořádali a hodně si to chválili. Vím, že někdy předloni se uvažovalo o tom, že by se hrálo pod širým nebem v Teplicích na Stínadlech, ale nějak z toho potom sešlo. Nakonec se naskytla tahle možnost, v Drážďanech mají ještě větší stadion a díky němu by to mohlo být všechno ještě mohutnější. Určitě si zápas všichni užijeme.

Jo, vzpomenu si asi na všechny ty naše rybníčky a plácky, které jsme my starší zažili v dětství. Vyrůstal jsem v Chomutově a v zimě vždycky jezdil na chalupu ke strejdovi, kde jsme od rána do večera, než se setmělo, mydlili hokej na nádrži.

Uvidíme, jaký bude zrovna počasí. Rozhodnu se po tréninku. Člověk si to vyzkouší a podle toho, jaká bude zima, se oblékneme a upravíme. (úsměv)

To nevím, fakt těžko říct. Uvidíme, jak to bude v reálu vypadat...

Hra se ale zlepšila. I když jsme se pořád neposunuli do vyšších pater, každý z toho má už lepší pocit. Trenér Kýhos se do nás snaží napumpovat sebevědomí a zapracovat na detailech, které nejsou tolik vidět. A taky na koncovce, abychom víc stříleli a tlačili se do brány.

Řeším to fakt hodně. Lidi se mě často ptají, proč se nedaří. Není mi otravný jim pořád odpovídat, spíš akorát nevím, co jim mám říkat, když je těch porážek víc. Před pěti lety jsme slavili titul a od té doby hráli jenom jednou play off. To je málo. Mám to pořád v hlavě, litvínovský hokej mi není lhostejný. Už jsem tady hrál dvě baráže a není to opravdu vůbec nic příjemného. Letos je navíc změna, že poslední tým rovnou spadne. Musíme zabrat.

Samozřejmě si k tomu něco řeknu, ale nejsem typ, že bych řval, někomu nadával nebo na někoho házel vinu. Spíš jsem se vždycky soustředil na sebe a mančaftu šel příkladem na ledě. A ti mladší kluci se pak třeba přidají. Nějakým způsobem to prostě strhnout.

Fyzicky i psychicky dobře. Snažím se všechno držet furt stejně. Odtrénovat nejvíc, co snesu, a v zápasech se mi to vrací. Menší úpravy mám akorát v posilovně. Když třeba víc skáčeme, bolí mě trošku koleno. Trenéři na mě ale neapelují, že musím skákat jako mladej kluk.

Já nikdy neměl problém s nějakým přibíráním. Jím všechno, akorát si s přibývajícím věkem hlídám, abych den před zápasem snědl k večeři něco lehčího. Třeba knedlíky si večer nedám. Jinak to ale neřeším, stravu mám pestrou. Naučil jsem se ale, že se odpoledne natáhnu. Odvezu dcery Viktorii s Valerií třeba na kroužky a jdu si na půl hodiny lehnout. Docela mi to pomáhá.

Pro mě je to paráda. Když se narodily, otočil se mi svět naruby. Hokej šel rázem na druhou kolej, i když ho mám rád. S nimi dostal můj život úplně jiné grády.

Obě dělají krasobruslení a k tomu balet. Pro Valerii byla vzorem Viktorie, která jako malá viděla krasobruslení v televizi. Líbily se jí šatičky, co měly holky na sobě, a řekla, že to chce dělat taky. Mysleli jsme, že sebou dvakrát švihne na led a přestane tam chodit. No vidíte, a už tam chodíme nějakých devět let. Je radost se na ně koukat. Když se mi nedaří a pak je vidím, tak si říkám, že aspoň někomu to jde (úsměv). Krasobruslení je propracované, takže od nich slyším, že neumíme bruslit. Kolikrát se mi smějí a v nadsázce říkají: „Tati, ty bruslíš hůř než my." (úsměv)

Jo, celý zápas ale nevydrží, to je nebaví. Většinou jdou do posilovny, kde si zaběhají a zacvičí. Zabijou tam jednu třetinu a na zbytek zápasu koukají. Kvůli tatínkovi jednu dvě třetiny dají.

Střídáme se na nich se ženou. Jsou ale po celou dobu s koučem, mají rozcvičku a svoje rituály. Já jsem tam jako nestranný pozorovatel a někde bokem držím palce. V krasobruslení poslouchají víc trenéry než svého tátu, protože tomu nerozumějí, ten plácá s pukem. (smích)