Článek
Dosáhl jste na svůj šestý extraligový titul ve třetím týmu, kde jste působil. Myslím. že ale ten poslední patřil k vůbec nejtěžším?Tenhle titul byl dokonce ten nejtěžší. Dřív byla pro Spartu povinnost hrát o titul, ale teď se vědělo, že na tom nejsme nejlépe. Play-off jsme vybojovali na poslední chvíli a soupěři z nás neměli přehnaný respekt jako v minulých sezónách. Ty dva tituly se Vsetínem, to byla jiná jízda. Tlak nebyl tak vysoký, ale byly peníze, nakoupili se hráči a vyhrávalo se. Když ale přijdete do Sparty, tak okamžitě pocítíte váhu toho klubu, jeho historii a mnohem větší tlak jak ze strany vedení, tak i fanoušků.
Ve Spartě vám po loňské sezóně vypršela smlouva, jak jste se rozhodoval o svojí budoucnosti. Měl jste třeba nějaké nabídky ze zahraničí?Ano, nějaké nabídky tam byly, ale potěšilo mě, že Sparta o mě měla i po nevydařené sezóně zájem a nabídla mi další smlouvu a k tomu hodně dobré podmínky. Dost také rozhodlo, že moje přítelkyně chtěla zůstat v Praze, protože má stále studijní povinnosti na Právnické fakultě.
Dají se platové podmínky ve Spartě srovnat s finančním ohodnocením ve velkých evropských ligách?V tomhle ohledu je to čím dál tím lepší. Rozdíly se za poslední roky vyrovnávají. Samozřejmě výjimkou je Rusko, kde se hokejisté svými příjmy spíše blíží průměru v NHL.
Konec finálové série jste již dohrával z velkým sebezapřením. Jak moc vás zraněné koleno omezovalo a kdy vlastně vaše potíže začaly?Bolesti jsem začal cítit už v prosinci. Vyvrcholilo to operací a mojí neúčastí na Spengler Cupu v Davosu. Jenomže lednový extraligový program byl hrozně nabitý. K tomu postupně stále více hráčů odcházelo na marodku s různými zraněními a já jsem hodně chtěl a také musel co nejdřív nastoupit, takže jsem to pořádně nedoléčil a koleno se stále více přetěžovalo až do konce play-off.
Se zdravotními patáliemi jste se ale zdaleka nepotýkal samotný...To je pravda. Víte dobře, jak na tom byli třeba Ton, Pilař, nebo Vykoukal. Když ale vidíte, jak Karel Pilař neměl po problémech se srdcem vůbec natrénováno a při zápasech byl na hranici totálního vyčerpání, nebo jak Petr Ton ignoruje možné následky a nastupuje přes velké bolesti těsně po zlomenině ruky, tak vám to prostě nedá a děláte všechno pro to, abyste je v tom nenechal, dokud sám můžete stát na bruslích a být aspoň trochu platný pro tým. Tahle věc nás neskutečně semkla a jsem hrozně šťastný, že jsme to přes tohle všechno dotáhli do vítězného konce.
Vzpomenete si, co vám jako první blesklo hlavou, když bylo jasné, že ve finále nastoupíte proti Slavii?Nejdřív mi to vůbec nedocházelo, pak se ale začalo všude psát a mluvit o tom, že budou plné stadióny, že lidi v Praze začínají žít pomalu jenom hokejem a jak výjimečný hokejový svátek se chystá. Najednou jsem si uvědomil, co nás hráče asi bude čekat na ledě. Rozhodl jsem se, že si to pořádně užiju a nakonec si to vlastně užívám doteď.
Jak jste pak vnímal samotnou atmosféru ve finále? Na rozdíl od fotbalového derby proběhlo vše bez větších urážek a slovních konfrontací na velmi korektní úrovni.Musím říct, že z toho mám obrovskou radost. Všichni to viděli a všichni to musí ocenit. Na tom derby na Letné jsem byl a tyhle výroky, které okolo toho proběhly, jsme my vůbec neměli zapotřebí. Naopak jsme ke Slavii cítili respekt a bylo vidět, že ho mají i oni k nám. Bylo to opravdu hodně korektní.
Kdy poprvé jste si v rozjeté sezóně uvědomil, že se Spartou se po nevydařené první polovině bude muset zase počítat?To bylo v lednu. Vyhráli jsme doma nad Libercem a Pardubicemi a uvědomili si, že můžeme porazit kohokoliv. Najednou začali chodit lidi, atmosféra se zvedla a nám to dodalo sílu. Začalo to již dříve výměnou trenéra, dále návratem sparťanů jak do vedení, tak i do mužstva. Do toho se postupně vraceli zranění hráči. Těch změn bylo víc, ale důležité bylo, že byly všechny pozitívní a zapadaly do sebe.
