Hlavní obsah

Nové trenérské duo v Boleslavi. Sprosté řvaní nemá smysl, shodují se Ujčík s Augustou

Martin KézrPrávo

Oba hráli hokej v Jihlavě, spolu ale nikdy nenastoupili. Míjeli se i v reprezentaci, takže tandem bývalí útočníci Patrik Augusta (47) a Viktor Ujčík (45) vytvořili až při trenérském angažmá na střídačce juniorů Dukly. V létě pak oba kývli na nabídku Mladé Boleslavi a čeká je extraligová premiéra.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Trenéři hokejové Mladé Boleslavi Patrik Augusta (vpravo) a Viktor Ujčík.

Článek

Měli jste hned jasno, že půjdete do Boleslavi spolu?

Augusta: Dostal jsem nabídku od nového manažera Luďka Bukače, několikrát jsme se o tom pobavili a jsem tady. Viktorovi se ozvali z Bolky asi ještě dřív, ale věděli jsme o tom oba dva a řešili to pak i spolu. Ujčík: Vážím si toho, že Patrik chtěl, abych s ním jako asistent zůstal. Už v Jihlavě jsme si rozuměli lidsky i profesně, takže pro mě byla hodně důležitá možnost jít právě s ním.

V čem především na sebe slyšíte?

Augusta: Máme podobný pohled na hokej nejen v tom, jak by měl vypadat na ledě, ale i směrem k trénování. Nemáme moc rozkolů, a když už nastanou, tak vždycky ku prospěchu věci. Ujčík: Já se od něj hodně učil. Když jsem se v roce 2015 poprvé postavil na střídačku, měl Patrik už několik let trénování za sebou, přesto vždycky chtěl slyšet můj názor. Mně se líbilo, že mi hned dával prostor, nejen v tréninku, ale třeba i v projevu k mužstvu.

Znamenal pro vás přesun do Boleslavi také odloučení od rodiny?

Augusta: Pro mě ano, jelikož oba synové hrají v Jihlavě hokej a manželka tam má práci. Jako dcera bývalého reprezentačního maséra Pavla Křížka ale ví, o čem je hokejový život a že člověk někdy za tou prací prostě musí jít jinam. V sezóně se moc domů nedostanu, ale jsou to jen dvě hodiny jízdy autem, tak snad nebude problém, aby rodina přijela za mnou. Ujčík: Já to mám trochu jinak, nějak se mi letos sešlo víc změn. Rozešel jsem se s manželkou a teď bydlím v Boleslavi s přítelkyní. Samozřejmě když je možnost a čas, tak se snažím být co nejvíc s dětmi.

Jméno Augusta je trenérský pojem, váš nedávno zesnulý otec Josef dovedl v 90. letech k extraligovým titulům Jihlavu i Olomouc a s reprezentací na přelomu století sbíral zlata z mistrovství světa. Měl jste geneticky dané, že z vás bude kouč?

Augusta: Já si prošel v hokeji snad všemi rolemi, od hráče přes skauta, sportovního manažera až po to trénování, které mě chytlo. Samozřejmě i díky tomu, že táta byl trenér. Dokud žil, nebyl jediný den, kdy bychom se o hokeji nebavili. Byli jsme tím v krásném slova smyslu úplně nemocní, pro mě šlo o neskutečné debaty a hodně mi teď chybí.

Viktore, vy jste pod Josefem Augustou hrál. Je Patrik hodně jiný trenér, než byl jeho táta?

Ujčík: Myslím, že jsou si podobní tou velikou pracovitostí, extrémním zapálením pro hokej, ale s Patrikem se mi zdá jednodušší komunikace. Augusta: Já teda nikdy neměl problém s tátou komunikovat. (směje se) Rozumím ale Viktorovi, tehdy byla trenérsky autoritativní doba. Dneska jako kouč čelíte věcem, které by si dřív nikdo nedovolil ani by nebyly k řešení. Hokej je ale pořád o tom, kdo dá víc gólů, a jako trenér pracuju pro hráče a dávám jim takový servis, že se můžou každým dnem zlepšovat. Ujčík: Já se přetočil z hráče na trenéra vlastně hned po skončení kariéry, podobně to měl třeba Vláďa Růžička. Mně se líbilo, jak ten přechod zvládal, i když jsme se v šatně tlemili, že u něj to byl obrat o 180 stupňů. Jako hráč byl hrozně útočný, najednou jako trenér děsně dbal na obranu. Ale samozřejmě má to svoje opodstatnění, vidím to stejně.

Jak byste jako hráči uspěli sami u sebe dnes, když už máte trenérský pohled?

Augusta: Snad o sobě můžu říct, že jsem byl hokejový pracant a dával takové nehezké góly, které v brankovém prostoru hodně bolely. Jako trenér si takového typu hráče vážím. Ujčík: Co se týká útočné hry, tak bych byl se sebou spokojený. Snažil jsem se vždycky cpát do koncovky a střílet. Trošku bych si ale promluvil do duše, pokud jde o obrannou hru. Augusta: Nechával jsi to vzadu na becích, viď... Ujčík: Měl jsem v tom rezervy. Mně vyhovovalo, když si mě obránce dokázal řídit a ukázal mi, kde mám v obranném pásmu být a co tam mám dělat. Je to všechno o komunikaci, tu taky po hráčích chceme.

Myslíte, že vaši svěřenci vůbec vnímají, jak slavnou hráčskou minulost máte?

Augusta: Na to se špatně odpovídá, to by museli říct hráči. Ale myslím, že spíš žijí přítomností, než aby si hledali naše statistiky, co jsme dokázali. Na olympijský bronz z Albertvillu se mě teda nikdo z kluků neptal.

Ani po vás nechtěli slyšet vzpomínku na tři zlaté medaile z mistrovství světa?

Ujčík: Nikdy, fakt je jiná doba. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale zdá se mi, že mizí i ta přirozená hierarchie staří, mladí v kabině, což asi není úplně dobře.

Můžete i tohle nějak jako trenéři ovlivnit?

Augusta: V momentě, kdy bychom od kluků začali něco v tomto směru vyžadovat a vodit je jako loutky, tak jdeme špatnou cestou. Tohle musí vzejít z kabiny. Pro mě je důležité, aby hráči věřili tomu, co společně děláme a že je chceme jako trenéři zlepšovat.

Je pro vás oba výhodou i hráčská minulost?

Augusta: Určitě to není minus. Tím, že jsme oba provozovali hokej na elitní úrovni, dokážeme pochopit hráče v určitých situacích. Ujčík: Ten osobní prožitek z ledu se žádný trenér z učebnice nenaučí. Augusta: Táta mi vštěpoval, abych nikdy neříkal, že jsem viděl v hokeji všechno, a každý den se mi to potvrzuje. On pracoval s generací hráčů, kteří byli neskutečně silní charakterově, a hledal hlavně správné vazby, aby si ti kluci vyhověli. Pro něj bylo důležité vědět, kdo s kým sedí u snídaně, a potom to využil v zápasech. Dneska už kabina tolik společným životem nežije, proto je prioritní možností zlepšování hráčů. Ale i tak, charakter je pro nás oba pořád nadřazený dovednostem a já jsem rád, že máme v Boleslavi typy hráčů, které bych chtěl v týmu mít.

Proto třeba musel odejít útočník Petr Vampola?

Augusta: My neměli Vampolu ani na jednom tréninku, pak došlo k ukončení smlouvy a víc bych to už neřešil. Ujčík: Další prekérní situace určitě přijdou, ale když člověk dělá celý život hokej, tak věří, že nějakým způsobem do něj vidí. A pokud věci jdou ovlivnit, tak se o to snaží. Jen se z toho nesmí pos...

Jako hráči jste se prezentovali dost rozdílně. Augusta byl takový houževnatý buldok, Ujčík hodně emotivní střelec. Jak se projevujete jako trenéři?

Ujčík: Snažím se hodně krotit a dívám se spíš pozitivně. Jediné, co mě vytočí, když hráč něco odflákne. V takovém případě není na škodu emoce trochu pustit, protože musí být hned jasné, že takhle to jako trenéři nechceme.Augusta: Určitě se umím taky rozlítit, ale zastávám Ujčovu filozofii, že nemá cenu někoho peskovat, když něco na ledě udělal v dobré víře. Hokej je hra chyb, ale charakterem hráčů a tím, že všichni pracují, se spousta těch chyb skryje. Ujčík: Někdy trnu, co se na tom ledě děje, ale vím, co mi jako hráči nechutnalo od některých trenérů, takže se snažím vyvarovat sprostého řvaní. I když hráč něco zpacká, tak mu to můžu dát najevo jinak, než že řvu na celý zimák, že to pos... To ať si dělají fanoušci. Augusta: Velké divadlo trenéra na střídačce akorát odvádí jeho pozornost a dává hráčům berličku, že je něco špatně jinde než u nich.

Vykají vám hráči, nebo tykají?

Augusta: Většina hráčů nám tyká. Já jsem hodně ovlivněn tím, že jsem čtrnáct let působil v zahraničí a tam se způsob oslovení neřeší. Trenérský respekt spočívá v něčem jiném.

V čem?

Augusta: Pro mě je hlavní úkol přesvědčit hráče, že myslíme vážně to, co říkáme. Aby uvěřili, že ta naše cesta je pro ně a každý den děláme na tom, abychom je někam posunuli. Ujčík: Všechno se odvíjí od výsledků, ty ukazují, jestli je cesta správná a jestli ji hráči akceptovali.Augusta: Trenéřina je ale specifická v tom, že když budeme vítězit, tak se stejně pořád pracuje na tom, aby to chvíli vydrželo, a kdyby se nevyhrávalo, tak si budeme lámat hlavu, jak to otočit.

Jaké pocity se vás zmocňují s blížícím se extraligovým startem?

Augusta: Jediné slovo, které mě napadá, je, že se děsně těším. Bude to pro nás oba něco nového, ale žádný tlak ani nervozita. Nejsem zase úplný zelenáč. Trénuju skoro osm let, s osmnáctkou jsem byl jako asistent dvakrát na mistrovství světa a zažil jsem už i stáže NHL v Buffalu a Winnipegu. Vrátil jsem se obohacený tím, jak se tam čtyřiadvacet hodin denně mluví o hokeji. Nejsem naivní, abych přenášel všechno sem, ale zase bych byl hloupý, kdybych nebral věci, o kterých si myslím, že jsou uplatnitelné i u nás. Především asi posedlost hokejem. Spolu s touhou se neustále zlepšovat mě to zároveň nabíjí a žene dopředu.

Není vám líto, že u vaší premiéry 8. září, shodou náhod právě proti Jihlavě, už nemůže být váš otec?

Augusta: Říkám si, že se věci v životě stávají z nějakých důvodů, a ta nabídka z Boleslavi přišla až po tom, co táta odešel, tak třeba tam nahoře tahá nějaké nitky. Navíc tu v pozici konzultanta pro nás trenéry zůstal Franta Výborný, kterého si od malička pamatuju ještě z Jihlavy. Od pěti let jsem mu říkal strejdo a je pro mě ctí právě po něm Boleslav vést.

Reklama

Související témata: