Článek
Už pošesté v řadě odjíždějí reprezentanti z dějiště MS, aniž by si mohli pověsit na krk něco blyštivého. Další trpké potvrzení faktu, že český hokej vyklidil pozice a už prostě nepatří mezi absolutní špičku. Někdo to třeba nechce slyšet, ale bohužel, taková je realita.
Možná to byl jen klam, když na šampionátu v Dánsku všichni po příjezdu bostonských es Krejčího a Pastrňáka doufali, že tým konečně našel své lídry a dokáže se na dánském ledě po hubených letech znovu zamíchat do hry o medaile. Pro hráče je bolestivé, že tu šanci pustili z ruky, ale řekněme si upřímně, nebyla spíš iluzorní?
Způsob, jakým oba Davidové rozhodli zápas s Rusy ve skupině, zahřál u srdce a navnadil všechny fanoušky, takže kdekdo od těchto posil čekal podobný výkon i proti Američanům. Jenže zazářila hvězda na druhé straně, rozdílovým hráčem se stal Kane. Asi něco umí, když bere 14 miliónů dolarů za rok, řekl o něm trenér Jandač.
Dost dobře už ale neuměl vysvětlit, proč skvěle bruslícího útočníka z Chicaga národní tým nedokázal zastavit, i když na to údajně měl plán. Ani předzápasová slova asistentů Prospala a Špačka o tom, jak jsou Američané zranitelnější v obraně, se v Herningu nenaplnila. Češi byli naopak zaskočeni, s jakým drajvem hrál soupeř.
Při bránění chyběla kvalita
Jak začala vyřazovací část a rychlost hry ještě vzrostla, řada českých reprezentantů přestávala stíhat. Všechny trable, které naznačovala už v přípravě a pak i během turnaje defenzivní činnost národního týmu, odhalil právě souboj s USA v plné nahotě. Především při bránění chyběla Česku kvalita, také proto musí překousnout třetí čtvrtfinálovou porážku na MS v řadě.
Jandač si přál jiné loučení, jenže reprezentační střídačku opouští bez fanfár. Říká, že dával své práci všechno a že by nic neudělal jinak. Dejme tomu, bohužel však u národního týmu za celé dva roky v pozici kouče neukázal vítěznou náturu. Když to bylo na velkých akcích potřeba, nevybláznil hráče tak, aby překonali sami sebe. Jeho úspěšnější předchůdci tohle uměli a taky proto někdy přivezli kýžené medaile. Jandač je nemá a člověku to přijde až líto...
Letošní MS přitom zvládal trenérsky asi nejlépe ze všech čtyř velkých akcí (2x MS, SP a ZOH) a skutečně mu vyšly některé tahy, jako nasazení Jaškina k bostonským Davidům, výraznější role pro Nečase nebo zapracování do sestavy i dalších talentů na hraně dvaceti let jako jsou Hronek a Chytil.
Přesto pozorovatele z vnějšku nedokázal kouč ani v Dánsku zbavit pocitu, že nerozdává noty tak, aby výkon celého týmu gradoval ve chvíli, kdy šlo o všechno. Těžko tak najít odpověď na otázku, co dělali na turnaji vlastně Polášek či Kousal a proč se třeba Faksa či Červenka museli na svých postech protrápit až do konce turnaje.
Nejhůř se mi ale chápou špatné, bázlivé vstupy do zápasů s těžkými soupeři. Čeští hokejisté se pokaždé dostali ke své hře vždycky, až když prohrávali. Ve čtvrtfinále s USA dokonce rozdílem dvou branek a úplně stejné to bylo se Švédy a Švýcary, kteří jsou také mezi elitní čtyřkou. A tam je ten rozdíl. Medailoví adepti prostě nezaspí začátek.
Ano, dotahování skóre ukazovalo charakter národního mužstva a bojovnost hráčů musela diváky bavit, přičemž vítězný obrat proti Slovensku se dokonce ukázal jako klíčový pro českou místenku do čtvrtfinále. Jenže tam někde byla asi hrana schopností národního týmu....
Obhajoba konečné sedmé příčky je reálným obrazem aktuálních možností českého hokeje a bude to extrémně obtížná výzva pro nového lodivoda dostat reprezentační bárku z těch rozbouřených vod, v nichž bojuje o holé čtvrtfinále, na klidnější hladinu a třeba až zpátky k medailovým ostrovům.
| Absolvent právnické fakulty Univerzity Karlovy, jehož osudem se stala sportovní žurnalistika. V redakci Práva působí od roku 1990 a své zkušenosti předává rovněž posluchačům Vyšší odborné školy publicistiky v Praze. Je vedoucím hokejové sekce Klubu sportovních novinářů. |
