Článek
Včera převzal hlavní cenu za celoživotní postoj při vyhlášení cen fair play. „To mě těší, že na mě nezapomněli. I takové ocenění mě nakopne k další práci,“ vyprávěl 57letý Pouzar, jehož mrzelo opomenutí při nedávném vyhlášení členů české hokejové síně slávy. „Teď se mi ozval Dominik Hašek, který to má na starosti, tak jsme si vyměnil pár mailů,“ říká.
Vypadá dobře, nemoc na něm nezanechává na první pohled viditelné stopy. „Do Brna jezdím na kontroly každý měsíc, když dostanu horečky, jdu do nemocnice v Budějovicích. Ale poslední kontrola dopadla dobře, žádná leukémie tam nebyla,“ uleví se mu.
Elán mu vrátila manželka se synem
„Ale byly i chvíle, kdy už jsem tady nechtěl být, hlavně po transplantaci, to jsem na tom byl psychicky hodně špatně,“ přiznává pevným hlasem. Co mu vrátilo životní elán? „Mám strašně hodnou manželku a šikovného syna. Poslední dobou mě všechno začalo bavit, i proto jsem se pustil do takové akce s halou,“ líčí. „Potřebuju něco dělat, kdybych pořád myslel na tu nemoc, zbláznil bych se,“ říká bývalý hráč Edmontonu.
Jeho letos sedmiletý syn už také řádí na kluzištích. „Ale hraje proti o dva roky starším klukům, tak se u mantinelu ještě trochu bojí, ale teď jsem se na něj byl podívat v Nymburce a bojoval. Má šikovné ruce, akorát je to pravák a já byl levák, tak ho moc nemůžu učit,“ směje se trojnásobný vítěz Stanley Cupu s Edmontonem. „Mydlí hokej i v obýváku, letos jsem mu koupil ven i takového gumového brankáře, tak střílí na něj,“ popisuje zapáleně.
Do her se synem se však zapojuje radši opatrně. „Snažím se nikde nelítat, abych nedostal horečky a nemusel do nemocnice na antibiotika,“ říká Pouzar. „Ale kluka jsem měl v 50 letech, tak si to užívám. Bez té blbé nemoci bych si to užil víc, ale jasně že se v něm vidím,“ přiznává hokejová legenda.
