Kolik stojí medailový zázrak? Jsme jako Sověti, kritizují v Británii proměnu ve sportovní supervelmoc

Při pohledu na medailovou statistiku za posledních dvacet let vypadá raketový nástup britských sportovců opravdu impozantně. Ještě v Atlantě v roce 1996 získalo Spojené království jedinou zlatou medaili zásluhou dvojky bez kormidelníka a v pořadí výprav skončilo na 36. místě, o téměř dvacet příček za Českou republikou.

V Riu ale vybojovali Britové 27 zlatých, 23 stříbrných a 17 bronzových a světu navíc nabídli jedinečné příběhy zlatých snoubenců z dráhové cyklistiky Jasona Kennyho a Laury Trottové, zlato-stříbrných triatlonových bratrů Bronwleeových či zopakovaný zlatý double vytrvalce Mo Faraha.

Překonali dokonce i medailové žně z vlastní olympiády v Londýně. Co za vzestupem stojí? Pochopitelně peníze. Spousty peněz. Medailový krach v devadesátých letech vzal tehdejší premiér John Major politicky a rozjel program vrcholového sportu dotovaný ze státní loterie, který měl ke spokojenosti národa generovat kupy medailí.

Úspěch rostl takřka v přímé úměře s vynaloženými prostředky. Dotace do sportu skokově vzrostla více než desetinásobně z 5 miliónů liber na 54 miliónů. Před hrami v Londýně to bylo už 264 miliónů a před Riem dokonce 350 miliónů (téměř 11 miliard korun).

Systém evidentně funguje, země je opět sportovní supervelmocí a lid si užívá pocity hrdosti a euforie. Respektovaní komentátoři v britských médiích se ale ptají, zda vynaložené prostředky na skvělé úspěchy sportovců mají pro zemi nějaký hlubší dopad než pár minut vlasteneckého juchání u televize.

„Můžeme skutečně ospravedlnit výdaje 5,5 miliónu liber (cca 176 miliónů korun) na jednu olympijskou medaili, když se většina z nás válí na gauči?" zpochybňuje investice do olympijských úspěchů například komentátorka listu The Independent Janet Streetová-Porterová.

Opírá se při tom o fakt, že momentálně běžný Brit v průměru stráví pohybem méně než 30 minut týdně (včetně chůze v normálním tempu), což je ještě méně než bylo v době předchozích her v Londýně.

Tím se bortí argument o podpoře pohybové aktivity populace, kterou mají stimulovat právě úspěchy vrcholových sportovců štědře dotované z veřejných peněz. Kvůli nedostatku financí se na druhé straně zavírají některá sportoviště pro veřejnost, jako třeba bazény.

Příznačné je, že nejvíce peněz Britové pumpují do sportů, v nichž může jeden sportovec získat více medailí jako právě dráhová cyklistika, plavání či gymnastika. Zkrátka lepší poměr cena výkon.

Ještě dál v kritice olympijského veselí zašel komentátor prestižního listu The Guardian Simon Jenkins, podle něhož se vydala jeho země cestou diktátorských států, které vylepšují image svých režimů.

„Během studené války využívaly státy v sovětském bloku sport jako náhražku za ekonomický úspěch. Z amatérského sportu si udělali jednotku národní obrany. Západ se za to komunistickým zemím posmíval. Jejich sportovce zesměšňoval s tím, že jsou státní zaměstnanci nebo prostě podvodníci. Sověti uznávali jen vítězství, skrze státem ovládaná média pak přesvědčovali občany, že jejich systém je lepší. Od her v Atlantě však Británie jejich model následuje," napsal Jenkins.

Vzal si na paškál i veřejnoprávní BBC, která se podle jeho mínění nechala příliš unést úspěchy v Riu, ať už euforickým komentováním, nebo vytlačením důležitých aktuálních ekonomických témat a kauz pod náporem olympijského dění.

„Byl to totální kolaps zpravodajských hodnot, korporace se uchýlila k šíření bulvárního šovinistického šmejdu," nebral si servítky s chloubou britské žurnalistiky.