Utekli před válkou. Teď chtějí členové Olympijského týmu uprchlíků vidět Bolta či Phelpse

Původně MOV vytipoval 43 potenciálních kandidátů podle schopností i jejich lidského příběhů. Z rozpočtu uvolnil dva milióny dolarů (zhruba 48 mil. korun) na jejich přípravu a postupně vybral v atletice, plavání a judu desítku sportovců, která bude startovat v neutrálním týmu pod olympijskou vlajkou.

Když minulý pátek přiletěla do Ria pětice atletů původem z Jižního Súdánu, která dnes žije v Keni, na letišti o ni byl srovnatelný zájem s hvězdnými výpravami zemí s výrazně vyššími olympijskými ambicemi. Mílař Paulo Lokoro při dotazu na své přání v Riu bezelstně odvětil: „Chtěl bych potkat Bolta. Viděla jsem ho párkrát v televizi, tak bych se s ním chtěl potkat v olympijské vesnici."

Plavec Rami Anis by zase rád z Ria odjížděli se selfie s plaveckým esem Phelpsem. „Když závodil za Sýrii na mistrovství světa v roce 2009, Phelps mu společnou fotku odmítl a Rami z toho byl dost zničený. Snad to vyjde tady," tlumočila přání svého svěřence belgická trenérka Carine Verbauwenová.

Jsou to úsměvné starosti oproti tomu, čím si uprchlíci prošli. Plavkyně Jusra Mardiniová v sedmnácti letech při občanské válce Sýrii přišla o dům. Se sestrou prchla přes Libanon do Turecka, odkud se vydala lodí do Řecka. Když selhal motor, skočila Jusra se sestrou a dalšími dvěma uprchlíky, kteří uměli plavat, do vody a tři hodiny tlačili loď před sebou až na ostrov Lesbos. „Ostatní se jen modlili. Bylo těžké si připustit, že jako plavec zemřete ve vodě," líčila později.

Mardiniová se pak usadila v Berlíně, odkud vyrazila za svým olympijským snem. „Trochu mě mrzí, že tu nezávodím za Sýrii. Ale reprezentujeme lidi, kteří přišli o svá lidská práva a čelí bezpráví," prohlásila v Riu Mardiniová.