V cíli plival krev. Vydal jsem se nejvíc v životě! přiznal stříbrný Dostál a děkoval Kristu

„Hnala mě obrovská touha. Neuvěřitelná. Při rozjížďce a v semifinále během pondělí jsem se do takového stavu nedostal, byl jsem trošku laxní. Ale tentokrát jsem se parádně vyspal, ráno jsem se vzbudil a říkal si: Ty jo, je závodící den, tentokrát to půjde dobře. A na facebook jsem trošku drze napsal: Jdu psát historii. Jsem rád, že se mi to povedlo," vykládal třiadvacetiletý obr už se stříbrnou medailí na krku s notným odstupem po závodě.

Start měl znamenitý, v celém průběhu se pohyboval na medailových pozicích. „Odstartoval jsem rychle, pak jsem přešel do pohodového záběru, který se mi jel super. Na pětistovce jsem si říkal, že jsem tempo přepálil. A vzápětí mi hlavou běželo, že ne. Občas jsem na trati jako magor. Každopádně jsem věděl, že jedu na medaili a musím dát do finiše všechno, abych si nevyčítal, že jsem něco udělal špatně," vypravoval Dostál.

Plán naplnil do puntíku. Poslední metry držel šílené tempo. V cíli plival krev, jak si vypětím kousal vnitřní strany tváří. „Posledních dvě stě padesát metrů tváře trpěly," netajil Dostál.

Hlavou mu na vteřinku projelo zklamání, že neudržel za zády vítězného Španěla. Rychle ale převážil pocit hrdosti. „Uvědomil jsem si, že šlo o nejlepší závod, který jsem v životě jel," vykládal Dostál. Zaťal pěsti, kynul směrem k soše Krista Spasitele dlící nad závodištěm. „Koukal jsem na olympijské kruhy, na Krista a říkal si, že jde o odměnu za... Já nejsem pobožný, ale před hrami se mi zdály zvláštní sny. Ve zkratce z nich vyplývalo, že jsem vyvolený a na olympiádě zazářím. A skutečně se to stalo," vysvětloval dojatě Dostál.

Když vylezl z vody, ztěžka dosedl na molo, chladil si hlavu vodou z láhve. Vrávoravými kroky pak vyrazil po molu vstříc náruči bývalého kanoisty Martina Doktora, dvakrát zlatého na hrách v Atlantě 1996. Sotva se objali, Dostál se vyčerpáním zřítil k zemi. „Vydal jsem se, jako nikdy v životě. Ale věděl jsem, že kvůli těmto okamžikům jsem absolvoval několik skutečně nechutných tréninků, po nichž jsem zvracel," přiznal Dostál.

Dva dobrovolníci a Martin Doktor pomohli dvoumetrovému obrovi na nohy a podpírali jej na cestě do stínu. „Drž se, hrdino. Zvedat tě nebudu," pobízel Doktor s úsměvem stříbrného medailistu. „Strašně se mi motala hlava, byl jsem hotový," líčil Dostál.

Chvíli poseděl ve stanu s vodou připravenou pro závodníky, převlékl se a vrávoravým krokem vyrazil na stupně vítězů. Se stříbrem na krku ale získal energii. Rozdával úsměvy na všechny strany, fotografoval se s vděčnými brazilskými fanynkami menšími o dvě hlavy. „A teď chci zlato ze sobotního závodu čtyřkajaku," vyhlásil bojovně, než vyrazil odpočívat.