Článek
Jak dlouho vám trvalo, než se vám závod rozležel v hlavě?
To přichází postupně. Večer nebylo žádné velké juchání a oslavy, spíš jsme byli všichni opravdu dojatí. I Honza Železný byl absolutně nadšený, říkal, že to byl jeho největší oštěpařský zážitek. A že on už jich zažil...
Kolik jste dostala zpráv s gratulacemi?
Okolo dvouset, ale telefon to schroustal docela statečně.
Které byly nezajímavější?
Srandovní byla od manažera U Pinkasů, který napsal, že neví, co by vymyslel a co už by mi za odměnu daroval, tak že mi snad tu hospodu dá a bude ke mně chodit na pivo... (úsměv) Také mi gratuloval děkan naší fakulty i vedoucí mé diplomové práce. Udělala mi radost, ale taky to bylo připomenutí - aha, diplomka mě čeká….
Když jste říkala, kolik lidí jste dojala, kdo dojal vás?
Nejvíc ty soupeřky, jak se na mě po závodě vrhly. A pak ty gratulace, samozřejmě. Jsem si říkala, když jsem sem jela, že takové kamarády, rodinu a přítele jako mám já, žádná z těch oštěpařek nemá, a že i to bude hrát roli. A žádná oštěpařka také nemá ve stejném klubu Honzu Železného, jako já v Dukle. Tohle dohromady je ta síla, která v tom šestém pokusu dotlačila ten oštěp tak daleko.
Jak vypadal první den v roli olympijské vítězky?
V pohodě jsme ráno vstali, pak už se to začalo pomalu kupit. Nějaké rozhovory, pak podepsat vlajky... Jen jsem musela přepsat osobák, protože jsem některé vlajky podepsala už před závodem a napsala tam starý osobní rekord. Ale já všem předtím říkala: „Tak já tam ten osobák napíšu, ale neručím za to, že se to nebude přepisovat. (úsměv)
Už jste si prohlédla na videu vítězný hod?
Asi dvacetkrát. Na youtube jsme se dívali v několika jazycích. Nejlepší komentář měli jasně Finové, ti to prožívali jako blázen. Docela jsme se nasmáli.
Ruský komentář jste nenašla?
Ne. Ruština mi stačila na tiskovce po závodě. Když Abakumovová říkala, že tohle je začátek, jak je mladá a teprve začala tu správnou přípravu. Tak jsme na sebe s Christinou koukaly…
Víc než olympiádu vyhrát nemůžete. Bude se vám těžko hledat další motivace?
Laťka je nastavená hodně vysoko. Ale člověk pořád může za nějakým cílem jít, třeba mistrovství Evropy se mi ještě nepovedlo. Tohle je tak těžké trumfnout, je to vrchol, ale určitě nemyslím vůbec na to, že bych teď měla končit. Snad nebudu do konce života koukat jen na tenhle hod a říkat: Jó, tenkrát, to bylo... Snad přijdou ještě další.
Světový rekord máte na dosah. Bude ještě síla ho atakovat letos po vrcholu sezóny?
Třeba vloni po Ósace jsem úplně vypustila a taky si myslela, že už nebudu schopná hodit daleko, přesto jsem ještě ve Stuttgartu uhodila. V takovém uvolnění se oštěp dá hodit daleko, i k té sedmdesátce, protože letos už to tam letělo víckrát. Ale uvidíme, ten program budu mít teď hodně nabitý.
Jste na to připravená?
Určitě nejsem. Mám ráda klid, už před olympiádou byl humbuk docela veliký, i když jsme se to snažili utlumit, protože nejde absolvovat všechno a ještě uspět na olympiádě. Říkala jsem si, už aby bylo po olympiádě a teď vidím, že to asi bude ještě větší síla.
Kam před tím utečete?
Pojedeme s Lukášem na dovolenou do Řecka, protože v Čechách už asi budu hodně profláklá. Není to nepříjemné, když vás někdo zdraví nebo se chce vyfotit, ale aspoň čtrnáct dní je člověk rád úplně v klidu.
Olympijské zlato se dá i dobře zpeněžit. Láká vás následovat třeba Aleše Valentu?
Tohle byla přesně ta první věc, co mě napadla, když jsem tam spadla na ta kolena s otevřenou pusou, jak to vyždímu! (usmívá se) Nejsem typ, který by začal hned kalkulovat...
