Článek
Těší vás obhajoba umístění z Pekingu?
To je pravda, komu se to povede. Třeba Martikánovi se obhájit nepovedlo. (Slovák byl v Pekingu zlatý, v Londýně třetí – pozn. red.)
V Pekingu vás o medaili připravil jeden dotek, tady byl odstup od stupňů velký.
Tady to byla raketa. Během jízdy jsem myslel hlavně na ty doteky, abych se nevyautoval nějakým zbytečným šťouchem, to bych si tu ruce musel urazit.
Jste z výsledku zklamaný?
Spíš z projevu, než z výsledku. Je to podobné jako v Pekingu. Když víte, že máte na víc, tak z toho moc nadšení nejste. Nezajel jsem dobře finálovou jízdu, tak co můžu chtít.
Nechyběly vám na náročné trati síly?
To ne. Výjimečně bych řekl, že síly jsem měl dost. Spíš tam byly chyby u nájezdů, říkáte si: „Sakra, tady jsem ztratil". Už víte, že ztrácíte, není to tak pěkná jízda.
Kolikrát jste si dnes řekl to „sakra"?
Ve finále asi na čtyřech místech. V semifinále vždycky, když jsem napálil ty tyče a letěly do vzduchu. To jsem si říkal: „Už zase?" Ani jsem nevěřil, že s dvěma ťuky postoupím do finále.
O doteku branky ve finále víte? Ani trenéři na břehu ho neviděli...
Nevěděl jsem o něm, ale vymlouvat se na rozhodčí nebudu. V ničem by mi to stejně nepomohlo, tak to nechme být.
Po projetí cílem ve finále jste byl první. Říkal jste si, že byste medaili mohl mít?
Moc ne. Věděl jsem, že trať není tak těžká, aby borci za mnou dělali takové chyby. Chvíli jsem doufal, že bych mohl být aspoň čtvrtý s tou čtyřkou na dresu, když na startu byli poslední dva závodníci, kteří na olympiádě ještě nebyli a jsou přece jen mladší, tak by nemuseli unést nervy. To se stalo v případě Slovince Savšeka, ale Němec to zvládl.
