Hlavní obsah

Ricciarda jako dítě rychlost děsila

Radek MalinaSport.czPrávo

Už 37 let čeká Austrálie na pilota, který pro zemi klokanů vybojuje prvenství v MS formule 1. Po letech strádání má čekání utnout Daniel Ricciardo, osmadvacetiletý rodák z Perthu. Vždyť i úřadující šampión Lewis Hamilton označil jedničku stáje Red Bull za největší hrozbu nadcházející sezóny.

Toto video už bohužel nemůžeme přehrávat z důvodu vypršení internetové licence

Daniel Ricciardo si zadriftoval v Albert ParkuVideo: sntv

 
Článek

Austrálie měla v dějinách nejrychlejší motoristické disciplíny dva šampióny: Jacka Brabhama (1959, 1960, 1966) a Alana Jonese (1980). „Už když jsem byl v Red Bullu s Vettelem, označovali mě za příštího mistra. Teď jsem o čtyři roky starší, titul nemám, ale jedna věc zůstala stejná: pro vítězství bych zabíjel..." vtipkuje Australan.

Netají, jak moc chce následovat své dětské idoly Jacka Brabhama a Alana Jonese, kteří pro jeho rodnou zemi vybojovali slavná vítězství. „Zní to děsně pateticky, ale když jsem vyhrál první závod F1 v Kanadě před čtyřmi lety, stál jsem na pódiu a celý ten obraz vypadal přesně tak, jak jsem si ho vysnil jako dítě. Říkal jsem si: Wow, napodobil jsem své hrdiny," vzpomíná Ricciardo pro web australian.com.

Přitom si závodní život prosadil navzdory přání rodičů. „Byl jsem těmi rychlými koly fascinovaný, ale nikdy bych si nemyslel, že z Perthu, kde jsem jezdil na motokárách, vede cesta až do formule. Táta navíc chtěl, abych hrál tenis nebo kriket," vzpomíná Ricciardo, jak jeho otec Joe, původem ze Sicílie, s matkou Grace, pocházející z Kalábrie, postrádali nadšení, jemuž propadl jejich synek. „Rychlost mě jako dítě děsila. Ale přinášela tolik vzrušení, že nešlo odolat. Adrenalin ze závodů, to je skoro jako závislost," vysvětluje Aussie, jak u protinožců slangově označují své reprezentanty.

Někdy nevyhrává nejlepší řidič

Stal se čtvrtým Australanem, který kdy vyhrál závod MS. Kromě Ricciardových dětských hrdinů se stejným úspěchem pyšní i jeho krajan Mark Webber, jenž však nikdy na titul nedosáhl. „Kdybychom všichni seděli ve stejném autě, už bych šampiónem byl. Dělám divný sport. Někdy se stane, že nevyhrává nejlepší řidič. To je jediná součást mého sportu, kterou nesnáším," usmívá se Ricciardo.

A směje se prakticky neustále. Má takovou náturu. Už nejen fanoušci královské disciplíny zaznamenali netradiční oslavu Ricciardových umístění na stupních vítězů, kdy šumivý mok pro tři nejlepší pije ze závodní boty. „Během první sezóny ve formuli jsem navštívil dvacet zemí světa, ale žádnou nepoznal. Teď jsem jiný. Naučil jsem se užívat si závodění, přitom jsem pořád dostatečně disciplinovaný a zodpovědný," ujišťuje. „Když jsou děti na okruhu s fotkami a žadoní o podpis, nikdy neodmítám. Vidím sebe před dvaceti lety, mám před očima svůj příběh. Vím, že jsem náplní jejich dne. Chci, aby měly radost. A udělat je šťastnými." Jak toho dosáhnout? „Stačí, abych byl v čele šampionátu na konci sezóny," prohodí s nenucenou samozřejmostí Ricciardo.

Reklama

Související témata: