Článek
„Cítím se trochu dobitý. I ve dvaceti letech bylo pět zápasů druhý den znát, teď to dá zabrat ještě víc. Ale pocit, že jsem se dostal do finále a získal medaili, stojí za to,“ radoval se.
Jak vysoko ve své bohaté sbírce stavíte čerstvé stříbro?
Nesmírně si vážím každé medaile, protože vím, jak je za ní těžká cesta. Přece jen v 35 letech být ve finále mistrovství Evropy je krásné, další výzva je být nejstarším mistrem Evropy příští rok.
Kdyby Lukáš vyhrál, chybělo by mu asi deset dnů k tomu, aby byl nejstarším mistrem Evropy. Takhle musí zabrat příští rok.
Váš finálový zápas s Tušišvilim byl po všech stránkách ideálním završením celého evropského šampionátu.
Říkal jsem už před turnajem, že bych si takové finále přál. Atmosféra byla nádherná, diváci šli proti mně, ale byla velká výzva ho zkusit porazit na domácí půdě. Byl tak hnaný lidmi, že bylo těžké ho porazit. Šance byla, ale věřím, že si to vyberu v důležitějších zápasech.
Po zápase jste Tušišvilimu symbolicky zvedl ruku, jaký máte vztah? Sám říkal, že porážku z finále tokijské olympiády s vámi má pořád v sobě…
Myslím, že se to zlepšilo. Po olympiádě to bylo vyhrocenější a vztahy možná trochu horší. Ale teď mi gruzínští judisté řekli, že jsem jediný judista, kterého on respektuje.
Po zápase jste zmiňoval, že vás Tušišvili zaskočil, když vám říkal, ať už ve chvatu nepokračujete. Jak často taková komunikace probíhá?
Nestává se to moc často, zažil jsem to s ním jednou na Grand Prix v Linci, kdy mi říkal, ať nechodím do ne-waza (boj na zemi), kterou mám dobrou a on se jí obává. Teď mě to rozhodilo, když několikrát říkal, ať už nezápasím, že to stačí. Zrovna na mě vyskočila fotka, kdy se na sebe smějeme, což bylo právě po tom momentu. Měl jsem se koncentrovat a já se začal smát. Nestává se to často, proto jsem byl rozhozený.
Příště na něj zkusíte promluvit první vy?
Já bych si nedovolil na něj mluvit v zápase, ani se to nesmí.
Jaké byly chvíle po zápase, kdy jste se objali, zatleskali si?
Gratulovali jsme si. Radši bych byl samozřejmě vítěz já, ale měl jsem radost i za něj. Musíte umět přijmout výhru i prohru, tak jsem si užil aspoň atmosféru, kdy fandila celá hala. Dlouho jsem nic takového nezažil.
Lukáš Krpálek a Guram Tušišvili po finále mistrovství Evropy v judu
I vy jste v Gruzii pojmem, což jste pocítil na zájmu fanoušků.
Nebylo to jako před dvěma lety, kdy zastavovala auta, když mě viděli na ulici. I teď mě zastavovali lidé, dostat se po finále z haly nebylo jednoduché. Fanoušci mě chtěli svléknout, mikinu, pásek, kimono, tričko… Bylo to hezké.
Jaké další jste měl reakce?
Evropská judistická unie reagovala krásně, ptali se mě, co mě ještě žene pokračovat, když jsem vyhrál všechno. Odpovídám, že mě judo baví a chci být motivací pro mladé, aby se nevzdávali svých snů a šli za svými úspěchy. V trénincích i zápasech cítím, že na ty mladé judisty mám, tak nevidím důvod končit, a kdyby to vyšlo k olympiádě, byla by to hezká tečka.
Olympijská kvalifikace začne už v létě. Plánujete zůstat na své váze kolem 120 kilogramů, nebo nabrat ještě svalovou hmotu?
To je pro mě optimální, nebylo by dobré, kdybych měl víc. Ten pohled se může změnit, ale teď je to ideál, abych byl rychlý a hbitý a mohl jsem to kondičně zvládat. I silově je to jiné, než když jsem měl 111 kilo, těžké váhy mě první dvě minuty ničily a mačkaly a když vykysly, přelévalo se to na moji stranu. Ale když mi teď hrozilo, že bych při prohře v semifinále šel na Turka, který má asi 180 kilo, tak to byl i hnací motor, abych se tomu zápasu vyhnul. I když jsem ho párkrát porazil, vypadá mohutně a když jsem viděl jeho zápasy, i zle. (úsměv)
