Rubriky:

Motocykly

Hřeb mi páral ruku, z tepny to stříkalo, ale strach jde stranou, říká ledový plochodrážník Klatovský

10. dubna 2014 16:45 - Praha

Jan je nejmladší ze slavného rodu ledových plochodrážníků Klatovských. Stodvacetikilogramovou motorku, jejíž pneumatiky jsou opatřeny tři a půl centimetrovými hřeby, letos sedlal sám. Zakladatel rodové tradice Antonín starší vede úspěšnou rodinnou firmu a závodění svých potomků i financuje. Starší syn Antonín právě skončenou sezónu vynechal. Pustil se do podnikání, je majitelem hospody. Jan se však ve světě neztratil, v seriálu GP, což je mistrovství světa jednotlivců, obsadil skvělé sedmé místo a byl druhý nejlepší závodník, který nepochází z Ruska.

 

Pavel Fišer

„Sezóna vyšla dobře, i když začátek byl spíš horší. Nemrzlo v celé Evropě, nebylo kde trénovat. To se nám podařilo až na dvou soustředěních ve Švédsku. Kvalifikace se ale neodjela, takže jsem byl nasazen automaticky do světové Grand Prix. Nebyl jsem rozjetý. Ale sedmé místo na světě v jednotlivcích je super. Týmy nevyšly, chyběl můj starší bratr Antonín. Ten se pustil do podnikání, za rok se snad vrátí. Letošní šesté místo úplně špatné není. Mladí kluci ale nemají peníze na přípravu, což je znát," ohlíží se za sezónou Jan Klatovský, pro něhož byly nejlepší závody v nizozemském Assenu a nejhorší v německém Inzellu a ruském Blagověščensku. Tam si na něho zasedl rozhodčí a pořád ho vylučoval.

Doma jel naposledy před rokem

Grand Prix jezdí šestnáct špičkových jezdců, vzhledem k častým zraněním se dostane i na kvalitní náhradníky, takže se v seriálu vystřídá i pětadvacet borců z deseti zemí. Prim hrají Rusové, vynikající jsou Švédové, Finové, Němci a pár závodníků z dalších zemí.

Medaile Klatovských
Antonín starší
Stříbro MS
1991 družstva (Dyk a Franc)
1992 jednotlivci
Bronz MS
1989 družstva (Dyk a Franc)
Antonín mladší
Bronz MS
2011 družstva (J. Klatovský, Diviš)
2012 družstva (J. Klatovský, Pecina)
Bronz ME
2002 s týmem Evropy (Rus Jakovlev, Fin Henrikson)
2002 jednotlivci
Jan
Bronz MS
2011 družstva (A. Klatovský, Diviš)
2012 družstva (A. Klatovský, Pecina)

V české špičce jezdí asi patnáct ledařů. Mladých moc není, nejlepší jsou Diviš, Hutla a Volejník. „Ledová plochá dráha je v zahraničí hodně populární, desetitisícové návštěvy na oválech nejsou výjimkou. Úžasné je, že tisíce lidí přijdou v Rusku, kde se jezdí na přírodních oválech a je třicet stupňů pod nulou, někdy se závodí i ve větším mrazu. Lidi ledová plošina přitahuje. Je to adrenalin a chodí třeba i proto, aby viděli krev a hřebíky," vypráví nejmladší Klatovský.

Doma nejsou ledoví plošináři proroky. Chybí led... „Naposledy jsem jel doma před více jak rokem na Hamru, letos se nejelo vůbec, nebylo kde. Potřebujeme alespoň dvacet centimetrů ledu. Přesto už mám sedm titulů, jako táta. Čtyři z jednotlivců, tři z dvojic s Tondou. O tři roky starší brácha, na rozdíl ode mne, jezdil ještě s tátou. Hlavně od bráchy jsem dostal tvrdou školu. Tátovi je čtyřiašedesát, kulhá, což je památka na jeden těžký pád. To Standa Dyk bohužel skončil na invalidním vozíku. To byl také Pan jezdec. Stejně jako Pepíček Franc, který vozí medaile i z dlouhé dráhy. Náš táta by mohl pořád závodit. Švéd Serenius se blíží k sedmdesátce a ještě letos jezdil," kroutí hlavou nad nezničitelným Švédem.

Táta do toho mluví, protože platí

Antonín Klatovský starší drží nad syny ochrannou ruku. Zejména tu finanční. „Pořád nám do toho mluví, protože bez něj to nejde. Všechno platí, hlavně z rodinné pokladny. Má velkou autodílnu, v níž v létě normálně makám. Tátova další firma Klabo pak vyrábí na míru rámy na motorky. Motory jsou dobře vyladěné jawy. Stroje staví i pro zahraniční jezdce. Mám ještě pár lidí, kteří mi pomáhají. Hlavně kamaráda Michala Matějku, který se mnou jako mechanik v autě objel Rusko až k čínským hranicím, byli jsme tam víc než měsíc a najeli osmnáct tisíc kilometrů. A k tomu jsme projeli i kus Evropy," nechá nakouknout do rodinného zákulisí.

Česko mělo na ledové ploché dráze mistry světa Špinku a Švába, medaile ze šampionátů jednotlivců i týmů byly téměř samozřejmostí. To už je ale minulost.

„Ledové ploché dráze nejvíc chybějí peníze. Především na přípravu, aby mladí mohli chystat motorky už od léta, jako ostatní. A také trénovat v zahraničí, jako třeba rychlobruslařka Sáblíková. Nejsou vyježdění, a to je znát. Když pak někde potkají ruské profesionály, jsou z nich hotoví. U nás všichni podstatnou část roku normálně makáme a bereme si dovolené. Přitom třeba kvalitní trénink s Rusy na jejich oválech by stál pro pět lidí na dva týdny zhruba sto padesát tisíc korun. Rakušan Simon s nimi trénoval, jel pár jejich závodů a strašně mu to pomohlo, šel nahoru," vysvětluje, proč jsou zlaté medaile jen snem.

V Rusku fungují čtyři velké kluby. Jezdci jsou profesionály, což je pak na dráze hodně znát. „Nějakou nadřazenost ale nedávají znát. Jsme velká rodina. Akorát my Evropané spolu jdeme třeba na pivo nebo pokecáme, třeba Švéd Svensson k nám v létě jezdí. S Rusy na pivo nejdeme, mají jiný režim, ale když za nimi pro něco přijdete, pomůžou. Oni jsou suverénně nejlepší. Těší mě, že jsem letos za nimi byl jako druhý nejlepší ze zbytku Evropanů," přibližuje prostředí ledové ploché dráhy Jan Klatovský

Krev mu stříkala z tepny

Rozdíl mezi umělým ledem a přírodním je prý strašně velký. „Ten tvrdý přírodní led vám nic neodpustí. Stačí malá chyba, pád a tři a půlcentimetrové hřeby v pneumatikách udělají svoje. Mně před třemi roky na mistrovství světa družstev rozpáral ruku Fin. Ani to nebolelo, ale koukal jsem, jak mi z tepny stříká krev. Jeden hřeb se mi zabodl za nehet. Od té doby mám ten prst necitlivý. Brácha mi ani nijak moc nepomohl, hledal toho Fina, aby ho zabil... Nakonec jsme vybojovali bronzové medaile. Ale my jsme tvrďáci, startujeme i se zraněními, hlavně, že na motorce můžeme sedět a trochu se hýbat. Za tři týdny už jsem jel Grand Prix, jen mi sundali sádru a vytáhli stehy," ukazuje jizvy, jako by ho pokousal žralok.

O strachu prý ale nemůže být řeč. „Tenhle sport je o hlavě. Musíte mít k motorce respekt, ale nesmíte myslet na to, co se může stát nebo už se někomu stalo. Motorka váží sto dvacet kilogramů, pneumatiky mají hřeby, takže nejede rovně, pořád ji krotíte. Jede i sto šedesátkou. Nejezdíme jako na klasické plošině ve smyku. Však také klasičtí plošináři o nás říkají, že jsme blázni. Vadí jim ty hřebíky a velké mrazy," poškádlí kolegy z klasických oválů.

„Já jsem ještě krátkou ani dlouhou plochou dráhu nejel. Stačí mi bohatě ledová a v létě motokros nebo kolo. Loni jsem měl na motokrosu pád a píchnul jsem si žebro do plíce," vzpomíná.

Ledová plochá dráha je u Klatovských ryze mužskou záležitostí. Manželka na závody nechodí, ale také mu závodění nezakazuje. „Ona už si mě s tím vzala, takže ví, o co jde. Má o mne strach, ale sama říká, že na to si nejde zvyknout, to se musí tolerovat. Je doma s malým synem a čeká, až zavolám, že jsem živý a nejraději slyší, že i zdravý. Máma také na závody nejezdí, nechodila se dívat ani na tátu a bráchu. Tonda má kluka a holčičku, ale ani jeho rodina na závody nechodí. Táta, když může, tak jede. Naše ženy čekají, a trnou, až se ozveme, pak si oddechnou," dodává s obdivem k toleranci manželky, mámy i švagrové.

Karel Felt, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Motocykly

Filtr článků - Motocykly