Rubriky:

Rallye

U Lopraisů se volant tatry dědí

10. prosince 2011 20:15
(Aktualizováno: 10. prosince 2011 20:15)

Dva pravověrní Valaši z Frenštátu pod Radhoštěm a skvělí závodníci. Monsieur Dakar Karel Loprais, který slavnou rallye vyhrál šestkrát, a jeho synovec Aleš Loprais, jdoucí v jeho stopách. Na Dakaru byl zatím jednou třetí.

 

Karel Malíček, Právo

V rodině se volant závodní tatry dědí. Nejen o tom jsme si povídali nad koláči od Karlovy manželky Danuše. Ve vzduchu voněl valašský penicilin, tedy slivovice, která pomáhá přežít útrapy…

Kdy vás poprvé napadlo, že byste jeli Dakar?

Karel: V roce 1985, když jsme začali v kopřivnické Tatře testovat auto, které ho mělo jet. Byl jsem v širším výběru řidičů. O rok později se mi přání splnilo.

Aleš: Tenkrát mě Karel posadil poprvé do závodní tatry. Moc se mi to líbilo. On pro mě byl obrovský vzor, byl jsem pyšný, že je můj strýc. Skutečná touha se ve mně probudila ale až o pár let později. Bylo mi nějakých deset nebo jedenáct let, s tátou jsme se jeli podívat na start do Paříže. Viděl jsem všechna ta nádherná auta a asi jako každý kluk jsem si přál jednou v takovém závodit. Splnilo se mi to v roce 2006, kdy jsem jel s Karlem jako navigátor. Sám jsem poprvé řídil na Dakaru kamión v následujícím ročníku.

Tušili jste před prvním startem, do čeho jdete?

Karel: To netuší nikdo. Až na trati zjistíš, co to je Dakar. Kolikrát si sáhneš na dno psychicky i fyzicky. Nenávidíš ho a přitom strašně miluješ. Stane se ti drogou.

Aleš: Mě od malička fascinovala terénní auta. Tenkrát nebylo lehké se dostat do fabriky, ale občas se to povedlo. Když jsem ve vývojové dílně viděl závodní tatry, hned jsem k nim běžel. Přitahovaly mě jako magnet. Na přelomu tisíciletí skončil tovární tým a díky tátovi Milanovi vznikl Loprais Tatra Team. Spolupráce s továrnou v nějaké formě pokračovala, ale prakticky všechno se přestěhovalo do našich dílen ve Frenštátu. Samozřejmě jsem se kolem týmu pohyboval, ale vůbec jsem netušil, do jakého masakru jdu. Karel hodně vypravoval o útrapách, touha všechno poznat na vlastní kůži byla o to silnější.

V čem jste stejní?

Karel: Jdeme tvrdě za svým cílem, to je rodová vlastnost děděná po generace.

Aleš: Tak nějak to je. Karel je velký kliďas, to jsem se od něj naučil. Když tě někdo předjede, zůstaň v klidu, i když to neseš těžce. Přijde chvíle, kdy mu to vrátíš. Dakar je strašně dlouhý, je o hlavě, vnitřní vyrovnanosti a trpělivosti. Nesmí tě rozhodit každá blbost. Je to test celé posádky. Tam se rozklíčuje, jaký kdo je. Jestli tvrdý nebo měkký, rovnej chlap nebo křivák.

KAREL LOPRAIS
* Narozen: 4. 3. 1949. * Stav: Ženatý, manželka Danuše, synové Tomáš a Leo. * Účast na Dakaru: 19 startů, pouze 4x nebyl klasifikován. * Úspěchy: Vítěz v letech 1988, 1994, 1995, 1998, 1999, 2001, druhý v letech 1987, 1996, 2000, 2002, třetí v roce 1992. Automobilový závodník století, 4x vyhrál Zlatý volant, jeden dostal za celoživotní přínos automobilovému sportu.
ALEŠ LOPRAIS
* Narozen: 10. 1. 1980. * Stav: Svobodný, bezdětný. * Účast na Dakaru: 5 startů, 3x nebyl klasifikován. * Úspěchy: Třetí v roce 2007.

A v čem jste naopak odlišní?

Karel: Aleš je rychlejší!

Aleš: Určitě ne, je to dané dobou a technikou… Žádná protikladná vlastnost mě nenapadá.

Pohádali jste se někdy s posádkou tak, že jste některého člena chtěli vysadit?

Karel: Kdepak. Když jsme třeba hledali stopu, došlo k výměně názorů. Možná i hlasitější, ale hádkou bych to nenazval. To je ale normální. Stejně nikoho nemůžete vysadit, protože posádka musí dojet ve složení, v jakém odstartovala. Zranění jednoho člena znamená konec pro všechny.

Aleš: Vždycky dojde k nějaké krizové situaci. O tom Dakar je. Smrdíme si navzájem patnáct dnů v kabině, proto musíte jet s lidmi, kterým věříte. Není prostor na hádky. Jasně si musíme říct, co se stalo, proč, a jet dál. Chybu udělá každý, ale pořád jsme jedna posádka. U jiných týmů jsem viděl dost ostré hádky. Pak ale ztratíte koncentraci, chyb přibývá a to je špatně.

Jeli byste spolu v posádce nebo v jednom týmu?

Karel: Jeden Dakar jsme spolu jeli v roce 2006. Po vážném zranění páteře už bych si ale na celou soutěž netroufl. Zkusil jsem to a nedopadlo to nejlíp. Už mám svoje odjeté. Aleš ještě ani není v letech, kdy jsem jel první Dakar. Bylo mi skoro sedmatřicet. Dneska už mu ani moc neporadím, všechno se naučil. Spíš spolu podle potřeby něco zkonzultujeme.

Aleš: Určitě bych Karla vzal. Už máme i dost aut, takže by mohl jet. Jen si nejsem jistý, jestli by si sedl ke mně. Já k němu určitě. V každém případě, kdykoliv přijdu pro radu, vždycky mi pomůže.“

Prožívali jste a prožíváte závod toho druhého?

Aleš: Dřív jsem sledoval Karlovo závodění přes internet a prožíval ho. Proto si umím představit, jak je zbytku rodiny, když jsem na trati. Znám ten strach, kdy si říkáte, že už měl projet, kde zůstal, co se stalo… Když se něco špatného děje a víte o tom, cítíte bezmoc, protože nemůžete pomoct. Kolikrát je horší sledovat závod na internetu než být na trati.

Karel: Pochopitelně to prožívám, protože dobře vím, jak tomu druhému na trati je. Jednou jsme čekali na Aleše s Milanem, který měl připravenou kameru, aby natočil průjezd. Přes satelitní telefon jsme ale dostali zprávu, že Aleš stojí na trati. Milan kameru zklamaně sbalil a v tu chvíli se Aleš kolem nás prohnal. Až na Valašsku muselo být slyšet, jak nám spadl kámen ze srdce.

Báli jste se někdy jeden o druhého?

Karel: Viděl jsem v televizi, jak Aleš trefil obrovský kámen. V tu chvíli mi zatrnulo a jen jsem si přál, aby zůstali v pořádku.

Aleš: V roce 2003. Na internetu jsem Karla marně hledal. Později jsem mluvil telefonem s taťkou. Řekl mi, že se asi šestkrát převrátili. Nevěděl jsem nic bližšího. Tehdy jsem měl hrozný strach.

V čem se Dakar nejvíc změnil, kromě toho, že se přestěhoval do Jižní Ameriky?

Karel: Daleko víc záleží na perfektní technice a rychlosti, už to není tolik o navigaci. Také doprovody dnes čekají v cíli, zatímco za mě jely v našich stopách. Startovaly po odjetí všech závodních strojů a kolikrát ani nestihly do rána dojet do bivaku, takže servis neexistoval.

Aleš: Pořád to je extrémně dlouhá a náročná rallye. Má ale mnohem víc charakter klasických automobilových soutěží. Naplno se jede od začátku do konce, závodí se doslova o sekundy, takže není prostor na taktizování. Při zavedení povinných průjezdních bodů, které jsou umístěny často v nejnáročnějších terénních partiích a nedají se nijak objet, můžete chybnou navigací hodně ztratit. Jezdí se také mnohem užší stopa než dřív.

Oba jste jeli africký Dakar. Měla by se tam soutěž vrátit?

Karel: Pokud se nezmění v Africe bezpečnostní situace, jednoznačně jsem pro Jižní Ameriku. Někteří lidé totiž už zapomněli na to, že nám v Africe pod samopaly během závodu ukradli jeden kamión a druhý zničili. Ozbrojenci u jednoho rozstříleli pneumatiky a pak z něj odmontovali, co se dalo. S druhým, který musel pod palbou zastavit, pak ujeli. Posádky Bedřicha Sklenovského a Tomáše Tomečka ohrožovali samopaly a sebrali jim úplně všechno. Zůstalo jim jen oblečení, které měli zrovna na sobě.

Aleš: Také jsem pro jihoamerický Dakar, který je naprosto bezpečný. Lidé se vám snaží pomoct, zatímco v Africe vás chtějí jen okrást. Dokud nedokážou tamní úřady zajistit bezpečnost, raději budeme závodit za oceánem.

Může pokračovat rodová tradice i ve třetím pokolení?

Karel: Proč ne, vnuky mám.

Aleš: Ještě jsem svobodný a bezdětný. Může to být některý ze synovců nebo jednou můj syn. Kdo ví…

Karel Felt, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Rallye

Filtr článků - Rallye