Článek
„V pětiboji se ty rekordy zas tak nepočítají, protože je vždycky jiná trať. Ani jsem nevěděl, že se něco takového měří," culil se čtyřiadvacetiletý reprezentant po skončení povedeného závodu. „Upřímně úplně nevím, jakou výpovědní hodnotu to má. Máme třeba lepší boty, než byly před pěti lety. Jsem za to rád, je to takový bonus, ale nezakládáme si na tom jako třeba atleti nebo plavci," přemítal Vlach.
Po perfektním parkuru, na němž bral maximum 300 bodů, vybíhal Vlach do závěrečné disciplíny se ztrátou 67 sekund na vedoucího Brita Choonga. Suverénním během a solidní střelbou se ale začal probíjet vzhůru pořadím. Po poslední položce minul na střelnici i trápícího se Jana Kufa, na poslední osmistovce zapnul na nejvyšší stupeň a spěchal pro páté místo. „Já jsem byl pátý? Myslel jsem, že šestý," otáčel se nevěřícně na výsledkovou tabuli v novinářské mixzóně. „No tak tím líp," usmíval se.
Výrazná jizva na pravém rameni bronzového medailisty z ME 2018 přitom jasně ukazovala, že letošní sezona nešla úplně podle Vlachových představ. V dubnu se totiž zranil a musel s ramenem na operaci. „Na jednu stranu jsem skrytě doufal, že to zvládnu doléčit. Otázkou ale bylo, jak na olympiádu natrénuju, rozhodně to nebylo úplně stoprocentní. Těch pár týdnů, co jsem nemohl nic dělat, tam chybí, ve vodě i na šermu," popisoval.
Zleva Jan Kuf a Martin Vlach.
O svém zranění přitom dosud úplně nahlas nemluvil. „Udělal jsem takovou chybku na tréninkovém parkuru," krčil rameny. „Koník mě taky úplně nepodržel, oba jsme šli do kotrmelce. Já jsem tvrdě dopadl na rameno a potrhal si vazy. Naštěstí jsem se ale rychle dostal na operaci a díky skvělým fyzioterapeutům se to extrémně rychle rozhýbalo. Pořád s rukou ještě cvičím, protože to není stoprocentní. Naštěstí byla rekonvalescence opravdu rychlá," líčil Vlach.
V ruce chybí síla
Měsíce před odletem do Tokia ale určitě nebyly ideální. „Na šermu jsem třeba do ramene dostal ránu od soupeře, pak jsme šli těžký trénink v bazénu a najednou jsem se vrátil o dva měsíce zpátky. Nemohl jsem sáhnout do vrchní poličky v kuchyni. Celou dobu jsem se proto hlídal. Rozhodně mě to limitovalo v tréninku, ale teď v závodě až tak ne. Ke konci šermu jsem sice už neměl tak živou ruku a ve vodě jsem plaval tři vteřiny za osobákem, tam mi taky ještě chybí síla. Ale na parkuru ruce potřebuju a při běhu a střelbě to nevnímám. Jakmile jsem zvedl ruce do pozice, kde se střílí, už jsem to moc neřešil," vyprávěl závodník pražské Dukly.
I proto už před závodem věřil, že když bude mít den, mohl by mířit vysoko. „Šel jsem do toho s tím, že když neudělám žádnou chybu, desítka by měla vyjít. A jak jsem ukrajoval disciplíny, věřil jsem tomu čím dál víc. Zvládnutí koně pro mě obrovská vzpruha, zvlášť potom, co jsem viděl včera v ženském závodě. Za čistou jízdu jsem byl nesmírně rád. A v kombi jsem chtěl běžet co nejrychleji. O konkrétním umístění jsem nepřemýšlel, ale někam kolem osmého místa jsem cílil," prozradila naděje českého pětiboje.
Cenné zkušenosti z Tokia pak bude Vlach moci zúročit už za tři roky v Paříži. „Jsem rád, že jsem dostal šanci si tady zazávodit, že mě nikdo nepotopil a nezpochybňoval, že bych sem po tom zranění neměl jet. Zkušenosti to rozhodně jsou a pokud ještě někdy pojedu na olympiádu, což bych moc chtěl, tak z nich určitě budu čerpat. V Paříži mi bude dvacet sedm, to je v pětiboji ideální věk na předvádění nejlepších výkonů. Třeba se to povede ještě lépe," dodal Vlach po skvělém vystoupení.
