Rubriky:

Atletika

Většinu času trávím se svými myšlenkami a mnohdy je to náročné, říká české běžecké eso

11. srpna 2018 13:37 - Berlín

Ženský maratón nebýval disciplínou, k níž by čeští atletičtí fanoušci vzhlíželi s nadějí na dobrý výsledek. Vše ale změnil přechod Evy Vrabcové Nývltové od lyžování k běhu. Dvaatřicetiletá vytrvalkyně se v neděli pokusí minimálně vylepšit osmé místo z předloňského mistrovství Evropy v Amsterdamu.

 

Michal Kamaryt, ČTK

Před dvěma lety jste byla v atletické výpravě úplným nováčkem. Jak jste se od té doby jako běžkyně posunula? Jsou zkušenosti znát?

To se nedá říct. Maratón je tak zrádný, že můžu být sebepřipravenější, pak se může cokoliv pokazit. Ale je pravda, že nějaké zkušenosti mám, tak snad je prodám.

Baví vás běhání stále víc?

Baví. I když přece jen už je mi 32, takže zároveň přemýšlím, jak dlouho ještě. Říkám si, že i mimčo by přicházelo v úvahu.

Vytrvalkyně dozrávají v pozdějším věku.

Já počítám, že bych se po miminku vrátila. Teď do olympiády bych chtěla vydržet, ale když vidím kamarádky, které už vozí kočárek, nebo si uvědomuju, že tohle nemůžu, tamto nemůžu, protože ke sportu přistupuju zodpovědně a nedovolím si v přípravě jít večer do kina, nebo na nějakou akci… Snažím se ten řád dodržovat a občas si říkám, jestli mi to za to stojí. Ale stojí.

Jste na sebe stejně přísná, jako když jste lyžovala?

Možná přísnější. Ale tím, že mě běhání baví, mi to nevadí tolik jako v lyžování.

V čem je to nejnáročnější?

Trénuju sama a všechno si řídím sama. Vstanu v půl osmé ráno, jdu s Bellčou (fenka samojeda) na procházku, pak sama na rozcvičku, v poledne sama na trénink, nebo do posilovny, kde trenérku mám… Martin (manžel a trenér) odjíždí v půl šesté ráno do práce a vrací se v deset večer, takže celé dny jsem sama. Většinu času trávím se svými myšlenkami a mnohdy je to náročné.

Musejí být maratónci trochu introverti, aby tréninky o samotě zvládali?

Co jsem viděla ostatní holky, tak vedle nich jede někdo na kole celý trénink, každý den. Já bych to ale asi takhle nechtěla. A nemyslím, že bych byla introvert. Když se dostanu do společnosti, užívám si to. Teď už se těším, až přijedu domů, uděláme si malou kolaudaci domečku, pozvu pár kamarádů, ugrilujeme něco dobrého… Na druhou stranu zvládnu být sama.

Uvítala byste větší skupinu? Váš manžel trénuje i stýplařku Lucii Sekanovou.

Při soustředění na Tenerife jsme absolvovaly pár tréninků spolu, ale pak v Livignu, kde jsme byly na soustředění ve stejnou dobu, jsme se nepotkaly ani na jednom tréninku, protože ta příprava je jiná. Pro mě je to náročnější, protože když mám volno, Martin jde na trénink s Luckou a já jsem zase sama. Uvítala bych trénink s dalšíma holkama, ale ony ho mají jiný tím, že vyrostly jako atletky, já si to zatím nemůžu dovolit.

Máte tady v Berlíně nějaké vysněné umístění?

Něco si říkám, ale neprozradím. (úsměv)

Jste teď v trochu jiné pozici než třeba před dvěma lety? Tehdy jste říkala, že si chcete běhání užívat, teď už od sebe i sama očekáváte nějaký výsledek…

Trošku jo a není mi to úplně příjemné, protože běh jsem měla opravdu jako zábavu a když cítím, že chci něčeho dosáhnout, tlak se zase trochu blíží k tomu lyžování. A já se snažím si z běhání udržet radost.

Pořád máte chuť do každého tréninku, nebo přijdou i stavy, kdy se vám nechce?

Občas něco bolí, lýtka, nebo achilovky, pak každé ráno překonávám bolest, než se prokrví, a to se mi mnohdy nechce. Ale když už vyběhnu, nemám s tím problém.

A naopak pocity euforie při běhání zažíváte?

To jo. Běžím a říkám si: „Jé, to je mi dobře, já se tak těším, až tu poběžím rychle.“ Zrovna tady v Berlíně jsem si tohle říkala.

Michal Osoba (Berlín), Právo

Zrušit


Časová osa: Atletika

Filtr článků - Atletika